Totální zatmění slunce

V pondělí 8. dubna bylo možné pozorovat v pomyslném šikmém pruhu, který se víceméně diagonálně táhl částí Kanady, USA a Mexika, úplné zatmění slunce. 

Žijeme v oblasti, kterou zatmění potrefilo a na neobvyklou událost se spousta lidí těšila. Manžel náhodou navštívil místní knihovnu, když se tam právě rozdávaly pozorovací brýle a šikovně nafasoval 4 kusy pro celou rodinu. U mě v práci šéfové dali kompletnímu mančaftu ranní směny odpoledne volno a ještě ho slíbili zaplatit. Odpolední směna na tom nebyla tak výhodně, ale aspoň jim vedení posunulo začátek pracovní doby na pozdější hodinu a také dostanou zaplaceno za celou šichtu.

Zvažovali jsme, kde budeme zatmění sledovat a nakonec to dopadlo tak, že syn s přítelkyní jeho kamaráda, který se nemohl uvolnit z práce, šli na čumendu k řece několik desítek metrů od našeho baráku a zbytek rodiny plus manželův kamarád odjel společně na bývalé letiště. Před lety tam vzlétaly a přistávaly soukromě vlastněná malá letadla, ale pak pozemek někdo odkoupil a nechal postavit větrné turbíny na výrobu elektřiny. Na letišti zbylo jen válečné muzeum a několik malých letadel v hangáru. To jsem ale trochu odbočila.

Při příjezdu nás nějaký děda s kýblem slušně požádal o příspěvek za parkování, tak jsem mu ochotně podala nejmenší bankovku zdejší měny. Byl rád, že něco dostal a poslal nás, ať si jedeme zaparkovat. Na parkovišti jsme natrefili na auto eclipse (zatmění) cross. Po koupi nějakých poživatin  u stánku, prohlídce muzea a návštěvě wc jsme si s dcerou vyrobily sluníčka na špejli, což byla aktivita pro malé děcka. Jeden pán nám dovolil, ať se podíváme jeho dalekohledem, ale byla v tu chvíli vidět jen lopatka větrné turbíny. Vyfotila jsem si dalekohled z opačné strany, což bylo zajímavější než turbína. 

Pak jsme usoudili, že se celkem nic neděje a že tedy pojedeme k jezeru s majákem, zjistit jestli tam není lepší zábava a jasnější nebe. Po slunném víkendu se totiž v pondělí mohutně zatáhlo a báli jsme se, že nepřízeň počasí nám celé zatmění zkazí. U jezera se ale nedalo nikde zaparkovat, protože stejný nápad, ale dřív než my, dostalo mnoho dalších zatmění chtivých diváků. Otočili jsme se proto zpátky na letiště. Naštěstí si nás děda - výběrčí parkovného - pamatoval, že už jsme bakšiš dali. 

Manžel s kamarádem se chtěli usalašit někde mimo skupinek porůznu roztroušených po travnaté ploše a vydali se někam, odkud dostali vyhazov, že se tam bude pěstovat sója a ať se sypou pryč. Zůstala jsem jen s dcerou a usadily se na trávě poblíž několika hloučků cizích lidí. Snažily jsme se něco vidět přes filtrovací brýle z knihovny, ale zpočátku nám to moc nešlo. Hlavně proto, že sluníčko se schovávalo za mraky a na nás čumily vůbec nebylo zvědavé. Přece však se chvilkami oblačná peřina protrhla a tu se z davu ozývalo: "Úúúú!" nebo "Áááá!" :-) To už se pomalu začínal natahovat Měsíc v novu přes jednu část Slunce a lidé ozbrojení ochrannými pomůckami jásali, když se jim zjevil sluneční srpek, který se postupně úžil (a chvílemi taky úplně mizel v oblačnosti). Ponenáhlu se začalo stmívat a když měsíční kotouč přiklopil slunce, setmělo se úplně. Ne, že by byla tma jako v pytli, ale jako dost pozdě večer. Taky se znatelně ochladilo. Trvalo to asi tři minuty, pak se zase rozjasnilo. Zkoušela jsem to nebeské divadlo trochu fotit, ale to víte, co je to za focení bez pořádného zaostření? Jen takové střílení od pasu. Tak jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vždyť v životě už nic takového na vlastní oči neuvidím. :-)