Jak to,

ze jsem tady.Vsechno to zacalo celkem nevinne. Byla jsem mlada, svobodna a pracovala jsem na eNHacku v opravarske dilne. Zamestnanci z okolnich dilen a ze skladu cas od casu pritahli na dvoukolaku veci do opravy, chvili poklabosili a odesli. Pozdeji si opravenou vec vyzvedli a zas se chvili kecalo. Jednou taky dosla rec na Esperanto. Hned jsem se pochlubila, ze uz jsem o tom slysela, a tak jsem byla pozvana, at se prijdu podivat do klubu. No dobra. Prisla jsem, seznamila se s cleny a zacala se pilne ucit. V klubu byl tez jeden chlap, takovy dost fanatik, co odebiral vsechny periodika se zelenou hvezdickou a jak si vsimnul, ze uz nejakemu novejsimu clenovi to celkem jde, hned nas zacal nutit, at si hledime zacit dopisovat s kymsi ze zahranici. Nejakou dobu jsem odolavala natlaku, az pak konecne jsem se uvolila, ze teda si budu dopisovat. Ale aby to predaci klubu nemeli az tak jednoduche, vyminila jsem si, ze se do toho pustim, kdyz mi sezenou k dopisovani adresu z Kanady. Blahove jsem doufala, ze v Kanade beztak zadni esperantisti nejsou. Ted asi budete myslet, ze kecam, ale hned v pristi zasilce casopisu ten chlapek-fanatik objevil inzerat k dopisovani od nekoho z Kanady. No a ta adresa byla na Johna. Napred jsme si dopisovali jen tak, co delame, co nas zajima, co sme cetli a videli za film, pozdeji jsme do dopisu prihodili par fotek a nejakou tu romantiku, no zkratka jsme se dohodli, ze do toho spolecne klepnem. Jenze lehko reknout, ale horsi uskutecnit. Nakonec jsme to naraficili tak, ze jsem si vybehala vizum k 5-tydenni navsteve Kanady coby turista, a behem te doby jsme absolvovali svatbu, zazadali na emigracnim urade o papiry k legalnimu pobytu a prihlasila jsem se do kursu anglictiny, jelikoz jsem krome "dobry den" a "dekuji" neumela ani zbleptnout. Navic se ukazalo, ze ten inzerat tenkrat do toho esperantskeho casopisu poslal bez Johnovyho vedomi nejaky jeho znamy, ve snaze zlepsit Johnovy chabe znalosti. Tak co vy na to?