Jak jsme jeli na hostinu.

 V poslední době, asi 2 - 3 roky, nějak špatně spím. No, dalo se to čekat. Roky jsou tady a zbytek rodiny (manžel a dvě děti) spí špatně celý život, tak jsem se jim asi přizpůsobila. 

Z neděle na pondělí jsem tedy jako obvykle spala slabě a na pondělní večer nás známý pozval na párty. Tedy na žranici stylu "sejdeme se na určeném místě a každý donese nějaké jedlé překvapení" na společný stůl. Nepotřebuju, aby si někdo myslel, že se během pracovního týdne účastním chlastacích večírků. 

Pro jistotu jsem všechno ještě zkomplikovala připozváním dalšího kamaráda. Proto jsme část cesty absolvovali ve stísněných poměrech ala sardinky. Totiž, jen my zadáci. Předákům bylo hej. Šofér i spolujezdec (dcera) měli místa habaděj.

Přijeli jsme do města, kde se mělo hodovat, asi o hodinu dřív. Proto manžel rozhodl, že trochu nakrmíme auto a mezitím se projdeme po nedaleké pláži v Port Dalhousie. Na pláži bylo pěkně, i když silně foukalo. Nepravidelné závany větru modelovaly na vodní hladině zajímavě zvlněný povrch. 

Cvakla jsem pár snímků rozervané vody a chtěla se přidat i s dcerou k mužské části výpravy. Chlapi už si vykračovali po betonovém molu směrem k majáku. Myslela jsem si, že je doběhnu nejkratším směrem. Nejkratším směrem byly v cestě velké, nepravidelné, kamenné dekorativní kvádry. Stoupla jsem jednou nohou na ten, co mi byl nejbližší a zároveň nejvyšší a druhá noha se měla logicky odrazit od pevného podkladu pod sebou a sejít se na vrcholu kvádru s první nohou. 

K tomu ale nedošlo. Buď byl měkký písek pláže nevhodný materiál k vyskakování na kameny, nebo jsem přecenila své síly, či podcenila únavu a z kamene jsem se za ochotné pomoci zemské přitažlivosti skácela zpátky dolů. Na znak. A na jiný, menší, dekorativní kámen. Naštěstí netrefil páteř, jen zadní část asižeber na dvou místech. V první chvíli jsem se lekla a taky to při nárazu dost zabolelo. Asi jsem i vykřikla nějakou soustavu neslušných slov. Ale výsledek není tak hrozný. Cítím ta místa, jen když se v židli opřu. I do práce chodit můžu. Tam totiž nesedím, ale boxuju, tak jakýpak copak.

Po překvapivém zážitku jsem se už na molo k majáku netlačila, ale otočila jsem se zpátky k autu. Při mé šikovnosti bych ještě z mola spadla do vody a utopila se tam. Po chvíli se vrátili i chlapi a vůbec nevěděli, že jsem měla nehodu. Kdybych trefila kámen hlavou, asi by se jen divili, kam jsem se zdejchla. Dcera byla při té vylomenině se mnou, ale nejednala tak nerozvážně, aby se drápala na šutry a tak nedopadla jako já - jako hubkař.

Normální lidi, když se hrnou na párty, navlíknou se do jednoho z nejlepších ohozů, co mají doma. To já ne. Pravda, po šichtě jsem se doma přehodila do lepších kalhot a slavnostnějšího trička, než co jsem měla na sobě v práci. Dokonce jsem si od dcery půjčila náušnice, které nenosí. Jenže, když pak celou tu parádu korunuju válením sudů na písku u jezera, je celý efekt v háji. 

Na párty naštěstí bylo poměrně šero, takže si nikdo nestěžoval, že tam lezu rovnou z kamenolomu. Hostina se trochu protáhla. Jedlo se a klábosilo s ostatními účastníky žranice a čas pomalu letěl.  Odešli jsme později než jsme plánovali a potom jsme ještě museli nakrmit náš elektromobil. Našli jsme jen pomalé krmítko a domů jsme se tím pádem dostali těsně po půlnoci. 

Ať žije spánková deprivace a praštěná Oby! :-)