To byl zase den

Jak jsem se nabourala



V pondělí nám "sponge toffee" dílna sežrala posledního kluka a v naší dílně zůstalo včetně mě jedenáct ženských. Zase jsme přemísťovaly hnědý cukr ze 40-kilových pytlů do jedno a půl kilových sáčků. Tentokrát velikost igeliťáků nikdo nezpochybňoval a od samého rána jsme balily jak v úkole. Ze začátku jsem byla asi půl hodiny vážná, pak jsem až do oběda lopatkovala, po obědě mě zase dala vedoucí na váhu a po kafové přestávce jsem svařovala naplněné igeliťáky, aby z nich cukr nevypadl. Jenže asi 5 minut před koncem směny moje svářečka přestala fungovat. No, po zkušenostech s číslovací pistolí se nad tím jistě nikdo nepozastavuje. Zkrátka mi něco dát do ruk, tak pokud to rovnou nadobro nepokazím, aspoň to dočasně uvedu do stavu mimo provoz. 8-)

Dnes ráno jsem pohledem z okna zjistila, že je trochu nasněženo, ale nechtělo se mi šlapat do práce pěšky, a taky bych to stíhala dost natěsno, takže jsem se frajersky rozhodla jet jako obvykle na kole. Na silnici to trochu klouzalo, ale jelo se mi celkem dobře. Po chvíli jsem vjela do krásně bílého, ještě úplně neporušeného úseku a napadlo mě, že ho rychle vyfotím. Blbý nápad! Jak jsem přibrzdila, bicykl se dostal do smyku a něžně mě vyklopil na zasněžený asfalt. Přistála jsem s mírným překvapením na levém stehně a dlaních. Když jsem zjistila, že jsem pořád v jednom kuse, postavila jsem zrádného černého šemíka ke kraji silnice a vyfotila místo nehody.

V práci nás opět čekaly dvě veliké hromady hnědého cukru. Tentokrát se na mě usmálo štěstí a ukládala jsem hotové sáčky do boxů, každý po naplnění zalepila páskou a na jednu stranu přiťápla nálepku s údaji, co je uvnitř. Takhle jsem si lebedila až do první přestávky. Pak mě postihlo lopatkování. Už ve školce mě lopatkování a bábovkování nijak moc nebavilo, raději jsem se přetahovala s klukama o dřevěný náklaďák, a teď tohle! Do oběda jsme se cukru zbavily a začaly s úklidem dílny. Během lopatkování jsem potřebovala nový pytel cukru. Pomáhala mi ho donést na pracovní stůl taková udělaná kolegyně, ještě jsem si říkala, jakou má sílu, jak to dobře nese, že se vůbec nenadřu, když v tom nečekaně upadla a pytel na mě pustila. Já jsem po té ráně do levé holeně neupadla, ale jsem teď pytlem praštěná. To jsem sice odfurt, ale teď víc! :-D Po obědě jsme dokončily úklid v dílně a začaly porcovat suchou slepičí polévku do 10-kilových sáčků, vecpaných do krabic nevhodných rozměrů. Chvíli trvalo, než jsme se zorganizovaly, kdo bude co dělat, ale nakonec se všechno nějak utřepalo a do přestávky jsem uvízla při záslužné činnosti utahování odvážených pytlíků plastovým škrtidlem. O přestávce pořád jemně sněžilo. Po přestávce se nikdo neměl k tomu, aby vážil, tak jsem se k tomu postavila. Vážím ráda a jde mi to dobře, i když s těmi 10 kilovými porcemi to dalo dost zabrat. Tak si teď ani nejsem jistá, jestli mě bolí skoro celý člověk z toho ranního pádu nebo z práce.

;-)


Nepřizpůsobila jsem jízdu podmínkám na silnici a přitažlivost zemská si zase jednou tvrdě vybrala svou daň:



Naštěstí se to tentokrát obešlo bez krveprolití.

Místo mého smyku a pádu s nechápavě přihlížejícím černým šemíkem:



Krásný den, a nebrzděte v čerstvém sněhu tak prudce jako já!

;-)