Od úterka k pátku

Pokračování minulého záznamu



Úterý

Uvízla jsem ve stejném kolektivu, vedeném Brendou, jako v pondělí. Před začátkem směny neměli v kanclu docházkové formuláře, ale později jsem si jeden nekompromisně vyžádala. Místo pondělního repertoáru - hnědého cukru a sušené zeleninové směsi - jsme se pustili do 300 gramových krabiček drolené falešné slaniny. Tentokrát jsem nedeklíkovala, ale střílela na krabičky čísla a nosila je na kovodetektorový pás, nebo je, po očíslování, přendávala na jiný stůl. I tak to bylo do první přestávky dost husté. Po přestávce jsem pokračovala ve střelbě, jenže okolo čtvrt na jedenáct mi jak na potvoru zase došla mašle v zásobníku pistole. Za nějakou půlhodinu se vedoucí podařilo uvést pistoli opět do chodu, i když se nálepky točily špatným směrem. Už mi ji ale nevrátila, když pokaždé v mých rukách přestává fungovat. Pomáhala jsem tedy deklíkovat naplněné krabičky a před obědovou přestávkou jsem zametla podlahu, aby na popadaných slaninových drobtech někdo neuklouzl. Po obědě ještě chvíli lepila čísla Brenda a když ji to přestalo bavit, předala pistoli kolegyni Kim, a ta číslovala až do třetí přestávky. Já jsem zůstala na horší práci u deklíků a na konci šichty jsem měla pocit, jako bych půl dne v kuse hrála na kytaru, jak jsem měla pomačkaná bříška všech prstíků od víček.

Středa

Vrátili jsme se k hnědému cukru. Po zabalení jedenácti jednotek (do boxu jich přijde 12), nějaký chytrák, asi vedoucí, zjistil, že ho balíme do špatných sáčků, protože takové rozměry si zákazník neobjednal. Tož kurňa, jak rozměry?! Můžou být rádi, že  dostali správnou hmotnost, ne? Co tam po pytlíku? Tak jsme chvíli nedělali nic a čekali, co nahoře rozhodnou o osudu dalších sáčků. Když se zjistilo, že požadovaný formát není k mání, pokračovali jsme v lopatkování sladké hmoty do špatných rozměrů. Do obědové přestávky jsem spotřebovali všechen cukr, krom posledního 40-kilového pytle. Po obědě jsme ho taky špatně nasáčkovali a pak sakum pakum vyklidili a vymyli celou dílnu – podlahu, stoly, kovodetektor, misky, vršky vah i nabírací lopatky. Všechno kromě podlahy jsme taky ošetřili alkoholovým sprejem. Nachystali jsme materiál potřebný k plnění plastových krabiček hovězí omáčkou v prášku a pak čekali na rozhodnutí vrchnosti, jestli to máme vůbec dělat. Když přišlo shora OK, půl hodiny jsme lopatkovali a šli na další přestávku. Bílé, omáčkové krabičky cylindrovitého tvaru měly šroubovací víčka, tak k tomu vedoucí postavila kluka, jelikož šroubování je vysoce technická záležitost.

Několik záběrů z cukrovací aktivity v době klidu:

Pracovní nerezové stoly v dílně:



Poslední pytel cukru u váhy:



Rolka nálepek k označení pytlíků:



Možné příměsi v hnědém cukru:

pšenice, mléko, sója, hořčice. 8-O



Kovodetektor:



Vozík k přemísťování zabalených škatulí a kovových stolů:



Čtvrtek

Plnili jsme slepičí polévku v prášku do podobných krabiček jako falešnou slaninu, ale rovnou půl kila, aby hospodyňka nemusela furt běhat do krámu kupovat další – v nynějším období chřipek a dalších neduhů, na které je umělá slepičí polévka jako dělaná. Do první přestávky jsem lopatkovala směs do krabiček. Po přestávce se do naší dílny nahrnulo asi 6 lidí z vedlejší místnosti a bylo nás tam zničehonic 18. Prý v jejich dílně vyměňujou produkt, a tak jich několik nadbytečných na chvíli vyhodili k nám. To jsou věci! V naší dílně taky občas vyměňujeme produkt, ale všichni při tom pomáháme nebo aspoň pomáhání předstíráme.  Do oběda jsem lopatkovala polévku do krabiček. Vedoucí dílny sice změnila pozice několika lidí, ale mě nechala, kde jsem byla. Sice se mně i všech ostatních, kteří nebyli vyměnění ptala, jestli chceme dělat něco jiného, ale všichni jsme prohlásili, že jsme se svým místem v pracovním řetězci OK. Vedoucí vynaložila extra snahu, naučila se konečně moje jméno a začala mě jím oslovovat. Suché polévky bylo 16 velkých barelů. Do oběda jsme jich zvládli 8 a pokračovali dál, když přišla důležitější vedoucí Kim a žádala, ať přestaneme plnit průhledné kontejnery a začneme plnit bílé cylindrovité krabičky, že jich okamžitě potřebuje 25 boxů. Ty větší, průhledné ½ kilové jsme boxovali po 24, ty menší, bílé 450 gramové po dvanácti. Ještě při plnění do průhledných krabiček jsem si zase jednou přinesla prázdnou misku k barelu na doplnění. Na řadě plnit misky byla zrovna kolegyně Toni. Je trochu zbrklá, a tak mi při sypaní slepičího prášku do misky nechtě trochu posypala i levou ruku. No, neva, nic se neděje, mám rukavičky, teď držím misku, pak si to opráším a je možné, že mě posype víc... Jenže jsem ani nestihla domyslet a Tonička, ženská pořádná, s upřímnou omluvou: „Sorry, sorry...“ mě dvakrát klepla přes tu posypanou ruku nabírací lopatkou, aby mi to oprášila. Protože jsem držela oběma rukama misku na hraně barelu, aby nespadla, ani jsem se nemohla bránit. A cestou domů jsem ještě ke všemu zmokla.

Pátek

Nastala další změna sortimentu, tentokrát přišla na řadu sušená cibulová polévka. Do první přestávky jsem lopatkovala, po přestávce jsem až do oběda obsluhovala 1. váhu. Máme v dílně na tyhle suché pochoutky v krabičkách dvě váhy. První váží jen tak přibližně, druhá s větší přesností. Podle mě je to blbost, vážit napřed přibližně a až potom přesně, ale nejsem vedoucí. Kolegyně na přesné váze mi ale řekla, že i na přibližné váze vážím přesně, a tak se rozhodlo, že v rámci úspory času se ty mnou zvážené krabičky budou rovnou bez dalších cavyků deklíkovat. Občas „přesná“ namátkou zvážila krabičku z mojí váhy, asi tak každou dvacátou nebo třicátou, a pokaždé to bylo dobře. Takže pokud si náhodou koupíte ošizenou cibulovou polévku, víte, komu za to máte poděkovat.

Párkrát jsem potkala v podniku Jasona z čokoládování. V pondělí či v úterý říkal, že ho strčili do „sponge toffee“ dílny a v pátek tam ještě pořád byl. Leone, která se mnou krmila čokoládovačku můj úplně první víkend, se vrátila ze školení v Montrealu, kde se zaučovala pracovat na stroji k výrobě karamel. Ten tu ale ještě není, takže byla tento týden převážně v naší lopatkovo-deklíkovací dílně, jen ve čtvrtek si ji vypůjčili z výrobny marshmallowo-čokoládových metliček. Pak ale zjistili, že tam mají víc lidí než potřebujou, a zase nám ji vrátili. Toni z kokosovačky byla celý týden s námi v přebalování z většího do menšího, ale ráno se dohodla s naší vedoucí, že půjde do jiné dílny, protože u nás je to pro ni příliš namáhavé. O přestávce jsem ji potkala a ptala jsem se jí, co dělá. Prý pakuje kandované ovoce. Tož voní to asi lepší než barel cibulové polévky, ale nejspíš se to dost lepí, což asi při vážení na přesnou hmotnost dost zdržuje. Po obědě jsme dojeli cibulovou polévku, vyvlekli všechno z dílny, nechali umýt stoly a všechno nářadí, umyli betonovou podlahu, dali všechno zpátky do dílny a vedoucí oznámila, že budeme sáčkovat omáčku v prášku, kterou jsme ve středu krabičkovali. Tentokrát si nějaký klient objednal 40 boxů po dvanácti 300-gramových sáčcích. Zase jsem lopatkovala hmotu podobnou cementu, dvě lopatky do pytlíku a zbytek si dorovnaly kolegyně u váhy. Potom byla za chvíli poslední přestávka – moje kafová. Tentokrát jsem se rozšoupla a měla ke kafi malé kulaté slané krakery.

Snad se vám z toho zápisku nesmíchají všechny ty chutě v jednu. Nerada bych někoho znechutila. :-D Takhle to nebudu zapisovat pokaždé, ani bych to nestíhala. Tohle byla jen taková povrchní orientace na mém pracovišti.

Přeju krásný nový týden všem čtenářům.

;-)