Tomáš si ve škole o přestávce zlomil prst. Lépe řečeno, někdo mu ho zlomil. Držel balón, nikomu nic nedělal a náhle do něj prudce narazil jeden ze spolužáků. Levý malíček zaúpěl a zařval.
Do špitálu jsme pak šli o dva dny později. Zaprvé mi nahlásil úraz se zpožděním, a taky na další den už byla objednaná Silvie na vyšetření alergií v Hamiltonu (zjistili jí sennou rýmu).
Mysleli jsme si Doufali jsme, že nás z pohotovosti ihned pošlou na rentgen, tam vyfotí a oznámí nám stav kosti, v případě potřeby zabandážují prstík do sádry a bude to. Procedura ani ne na hodinu. Jenže houby.
Na pohotovosti čekárna plná lidí. Tři čtvrtiny jich zadarrmo vyfasovalo obličejovou masku, že měli kašel. Krčili jsme se bez masek mezi chrchlajícími čekateli. Skoro všechny židle byly obsazené, a tak jsme čapěli u zdi, jenže zdravotní sestra nás vyhnala, že tam zavazíme. Omluvila jsem se a hbitě zabrala židle vedle sebe po dvou starších ženách. V televizi běžely zprávy o 13-letém klukovi, který umřel na chřipku. Moc povzbudivý program do nemocnice, fakt...
Tomovi začala být v čekárně dlouhá chvíle, a tak jsme si povídali a hráli hry jako „Vařila myšička kašičku" (což Tom schválně plete a říká „Vařila babička myšičku") a počítání s mými prsty.
Když se mě opět ptal, kdy už budem na řadě, říkám: „Je to tu stejně hrozná nuda jako ve škole, co? Tam taky jenom sedíš a čekáš, až to budeš mít za sebou." „To ne", vyvrací Tom můj kacířský názor, „ve škole musíme pracovat."
V mezičasech jsme byli voláni dovnitř. Poprvé - prstík prohlédnutý sestrou. Podruhé - omylem. Potřetí - prstík prohlédnutý doktorem a konečně jsme dostali papír s odkazem na rentgen. Na rentgenu ovšem bylo ještě zavřeno. Urvali Sundali jsme si z háčku na dveřích dvojku (byl před námi výrostek, který měl taky nějakou pochroumanou ruku) a vtrhli nahlédli do nemocničního Giftshopu, abychom se podívali, co mají na prodej. Paní prodavačka nás však seřvala upozornila, že má ještě zavřeno. Tak nevím, dveře krámku se zdály otevřené, přece jsme je nevypáčili... No neva, zašli jsme místo toho do kantýny a koupili Tomovi sodovku. Pak jsme si sedli do čekárny naproti Giftshopu a čekali dál. Když se konečně na rentgenu probudili rozkývali, odemkli dveře a pozvali nás do vlastní čekárny. Než Tom došel na řadu, stačil ještě zachránit ze země berušku. Pak mu ofotili kostru levé dlaně a poslali nás zpět do čekárny na pohotovosti. Po další hodině her typu „Vařila myšička kašičku" a tlumeného povídání nás nevrlý přepracovaný doktor opět zavolal dovnitř. V ruce měl podivnou hliníkovou věc vyplněnou modrou pěnovkou. Na můj dotaz, zda je prstík zlomený, opáčil: „Vypadá to tak." Hliníkovou objímku pak předal sestře, aby do ní postižený prst uvěznila a zbaběle utekl statečně odkráčel k dalšímu případu. Po několika zvoraných neplatných pokusech a chvíli cloumání malíčkem i objímkou u zdi v chodbičce pohotovosti se sestře jakžtakž povedlo nasadit tu klícku Tomovi na prst. Na můj přitroublý neopodstatněný dotaz, proč si nepodloží ruku a objímku stolem, se sestra jen shovívavě usmála. Asi pro zlomeniny neměli volnej stůl. Pak se s námi honem loučila, aby se nás zbavila nás nezdržovala. Nedala jsem se tak lehko odbýt a ještě jsem se došla optat doktora, jak dlouho má Tom ten návlek na ruce nosit. Prej 3 týdny a nesundávat ani na koupání. (No dobrá, tak ale proč mu to teda dvakrát samo od sebe spadlo během 10 minut, co trvá cesta od nemocnice ke škole?) Po opuštění pohotovosti jsme se konečně mohli porozhlídnout v Giftshopu a viděli jsme tam spoustu bacilů - plyšových hraček. Jedna z nejhezčích byla salmonela. Opravdu se nám všechny nemoce moc líbily, ale cena 10 dolarů za jeden bacil nás šokovala poněkud odradila. Rovnováhu se trochu snažily zachránit 2 plyšové peniciliny. Ale marně. Nemoci měly navrch. Aby taky ne, v nemocnici. Zašli jsme ještě do kantýny na sendvič a pudink. A pak už zbývalo jen jediné. Hodit Toma do jámy lvové. Doprovodit Toma do školy. O dva dny později Tomovi vyměnili padací aluminový vergl za menší model nepadací, který se k prstu přiheftne pomocí lepicí pásky. A prozradili, že to nejspíš vůbec nemá zlomené, ale „jenom" obražené.
Vidím,že se kanadské zdravotnictví od našeho moc neliší. Tomovi přeji zdárné zahojení. A ještě něco: Poprvé se setkávám s tím, že se někomu líbily nemoce. ;-)
ReplyDeleteA kdyžjsme přišli domů bacil Tom sestru bacilem
ReplyDeleteJiříku, máš pravdu, zejména teď v období chřipek. To snad ani nemá cenu nikam chodit. Naštěstí teď máme dvě hliníkové pomůcky (tu první Tomovi nechali taky), a tak si teď můžeme zlomeniny léčit doma sami. Kdybys ty ušité nemoce viděl, jistě by se Ti líbily taky. Možná do toho shopu ještě zajdu a vyblejsknu je. ;o)))
ReplyDelete[2] Nebacil. Já žádnej nekoupila. Tomova sestra naopak bacil vyžadovala. Beztak se chtěla ulít ze školy. Kdyby řekla, že má salmonelu nebo obrnu, byla by z obliga. ;o)))
ReplyDeleteNo, Oby, asi by to chtělo tu fotku. Příležitostně :-)Kamarádka přijela z dovolené, kde špatně došlápla. Nateklá, bolavá noha. Chodila tři týdny po doktorech - a nic se nelepšilo. Tak po těch třech týdnech někoho napadlo udělat znovu rentgen - a bác ho, kost zlomená... Tak asi tak.
ReplyDeleteNomi, by mě zajímalo, zda jí dali nohu do sádry nebo do hliníku. Ano, vyfotím. ;o)))
ReplyDeleteInu, pokrok se nedá zastavit. Každopádně Tomovi ten hliníkovej vynález schovej, V jeho letech jsem měl zlomenou ruku (s klukama na fotbale jsem se postavil do brány a bohužel chytil míč). Měl jsem ji v sádře. Kdybych si si ten servaný sádrový artefakt nechal, mohl jsem ho dnes zarámovat a vystavovat jako výkřik postmodernismu.
ReplyDeleteTomíkovi brzké uzdravení.Hračky jsou třeba tady, kamarád se jimi bavil (hlavně svrabem) už kdysi:http://www.zerty.cz...-viry-hracky/
ReplyDeleteJasně, D.n., schovám mu je oba. Ani mne nenapadlo schovat si sádru po zlomeném malíčku (jízda na kole z kopce v 9 letech nepřiměřenou rychlostí). Teď jsme mohli před mládeží machrovat... Zajímavé, že když byl Tom ve fotbalovém klubu, nezlomil si nic. A to byl první sezónu skoro pořád brankář, protože se mu nechtělo lítat za míčem. No, občas taky běhal za míčem, pravda:http://lh6.ggpht.com...0o%20mic.jpghttp://lh6.ggpht.com...0brankar.jpg ;o)
ReplyDeleteHenry, díky moc za přání. Tomíkovi už je o moc líp. Ta Tvoje kolekce nemá chybu a je tam toho daleko víc než u nás v nemocnici. To už teď nemusím nic fotit. Zase jsi mi ušetřil spoustu času, děkuji. ;o)
ReplyDeleteJo, v brance se jeden tolik nanalítá, ale zase je tam větší odpovědnost. Já na fotbale nejvíce sleduju brankáře a na koncertě dirigenta. Fotky jsou jak z profesionálního zápasu!
ReplyDeleteNo taky dobrý. Měl jsem kdysi taky přeražený malíček a přišlo mi, že ta aluminiová dlaha je fakt úplně k hov... k ničemu:)
ReplyDeleteD.n., ani jsem nevěděla, že chodíš na fotbal. Hehe, jak z profesionálního zápasu, to jo. Prvňo jsem myslela, že jak od profesionálního fotografa. No, dirigenty sleduju taky. Oni to většinou bývají docela pohlední hoši. Škoda, že z nich člověk vidí celej koncert jen záda ve fraku. ;o)))
ReplyDeleteJé, Kamio. Tak i Tebe už léčili hliníkem. No jo no, sádra je sádra. Hlavně, že jsi to přežil. I s malíčkem, doufám. ;o)
ReplyDeleteSkvěle napsaná reporáž. Myslím, že vsadit jí do českého prostředí by nebylo obtížné. Snad jenom plyšové bacily zatím nejsou, ostatní totožné. Ba naopak, ještě bychom asi vylepšili přístupem personálu. Nyní opravdu dosahuje vrcholu ( ten jejich nezájem a arogance!).
ReplyDeleteHm, Eli, já se tak těšila, jak to bude pro každého exotické, a zatím je to u vás na stejné brdo. Plyšové bacily apod. si můžeš prohlédnout a případně i objednat v odkazu Henryho Psance [8]. ;o)))
ReplyDelete[13] Já na nich obdivuju hlavně ty hru tělem. Mnohdy mi uniká i melodie. Ve Smetanově síni Obecního domu je možno sedět i čelem k dirigentovi. Ideální místo pro Oby!
ReplyDeleteMOOOOC...hezký příběh...chci také plyšového bacila..prosííííííím.---(:-§o))) ,.DL.
ReplyDeleteObyčejná ženskáje mi líto Tomáše, zkoušet -nejen, že ho bolel prst pochroumanej,ale ještě zkoušel v čekárně a kolem. Taky Vás braly jak na běžícím páse, kdyby to byl dospělej, tak zanadává a Tomáš si s Tebou ještě vařil kašičku. No to je něco neskutečného. A gól byl, když jsem četla jak mu ten prst ošetřili. No páni doktoři, co to bylo ?. Ale Tom byl jednička. Mějte se hezky...Motýl.
ReplyDeletePřežil, ale ten malíček se zhojil spíše sám, než s pomocí toho udělátoru.. :)
ReplyDelete[17] D. n., ano, hra tělem, tzv. cukatura, je parádní. Taky moc obdivuju. Ovšem, kdy já se dostanu do obecního domu, abych pohlédla dirigentovi do tváře, to je zatím ve hvězdách. Ale dík za tip. ;o)
ReplyDeleteLebedo, díky. Neváhej, a plyšového bacila si objednej. V komentu Henryho Psance [8] je pěkný link s velkým výběrem. Jistě každý fajnšmekr přes bacily bude spokojený. Pak se pochlub, co máš za nemoc (plyšovou). ;o)))
ReplyDeleteMotýlku, taky jsem byla trochu překvapená, ale nejsem ve zdejší nemocnici poprvé, tak už vím své. Děkuji a přeju Ti pěkný den. ;o)
ReplyDeleteKamio, to mě moc těší, žes to přežil. Ne každej vyvázne z péče lékařů tak šťastně. A aspoň máš pěknou památku (tu svorku, pokud ji ještě máš) na mládí. ;o)))
ReplyDeleteKdyž si tak čtu, tak zjišťuji, že se naše nemocnice od sebe liší opravdu jen těma plyšovýma bacilama. No a taky tím návlekem. Když jsem viděla svoji kamarádku po operaci zlomené ruky,měla na dvou místech provrtanou ruku, skrz šrouby, přidělané k nějaké tyčce, aby se to nehýbalo. Dobře, to beru, kdyby to bylo nějak zabalené, ovázané, ale ona přes to měla jenom přehozenou plínku a s těma šroubama chodila po domě ... vypadalo to HROZNĚ!
ReplyDeleteBrabi, to koukám, jak už píšou přátelé v komentářích výše, že jsou ty nemocnice a přístup k pacientům všude na stejné kopyto. Tvoje kamarádka si asi s tou sešroubovanou rukou též pěkně užila. Doufám, že se jí aspoň pořádně zahojila.
ReplyDeleteJsem tu prvně...Klikl jsem v Yfčině Hlodníku na tvůj odkaza ono mě to poslalo sem, kde se mi moc líbil tenhle příspěvek, zvláště ta přeškrtnutá slova v něm.Taky mám bohaté zkušenosti se zdravotnictvím - od roku 1991 mám plný invalidní důchodTenhle blog si musím někam poznačit, ale kam, všechny adresáře Firefoxu přetékají a navíc nejsem na základní stránce - takže zatím na papír (!!!), pak tenhle nesourodý blábol odešlu a pak si skočímna základní stránku a teprve tu si někam uložím.Petr
ReplyDeleteNaštěstí...... na pohotovosti člověk narazí občas i na pečlivku. Kačabu chytily v září ledviny. Obvodní doktorka strčila v osm ráno chytrý papírek do její moči a pak jí nasadila antibiotika s tím, že to je zánět močáku a že prý asi má podrážděné slepé střevo (přestože Kačabu bolelo vlevo). Navíc Kačka dostala nějaké pigáro proti bolestem. Když jí ale bylo večer ještě hůř než dopoledne, naložila jsem ji do auta a odvezla na pohotovost do nemocnice Na Františku. Během hodiny byly hotové výsledky (sono břicha i odběry). Diagnóza zánět levé ledviny. Lékař byl velice příjemný a pečlivý. Musím ale přiznat, že těch negativních zážitků s pohotovostmi i s lékaři mám, bohužel, víc. Tohle je spíš výjimka...
ReplyDeleteBuď zdráv,Montrealere,ráda tě tu vidím. Už jsem si dělala o tebe starosti, zda jsi neonemocněl nebo neumřel, páč jsem tě u Yfči dost dlouho neviděla komentovat. Pokud se ti článek líbil, je to radost pro mě. Přeju ti pěkný den. ;o)
ReplyDeleteAhoj, Yfčo,to jsem ráda, že Kačabě zjistili, co ji trápilo. Měli jste štěstí, aspoň v tom, že jste trefili dobrého doktora. Tentokrát... Tak ať je těch výletů na pohotovost co nejmíň. ;o)
ReplyDeletena zlomenninyNa hojení zlomenin se hodí curenzym, enzymový přípravek, rostlinné enzymy neublíží tělu, naopak zrychlí hojení.
ReplyDeleteHanko, dekujiza radu. Az si priste nekdo neco polame, budu se domahat hojive enzymove masti! ;o)
ReplyDelete