Baltimore

víkendový výlet 8. - 10. července 2016





Výlet do Baltimoru začal dost bouřlivě. Sotva jsem byla odvezena z práce domů, strčila jsem do pračky půl koše špinavého prádla a skočila do vany. Potom jsem za zmateného pobíhání sem a tam nachystala večeřii, sbalila tašku s jídlem a jinou s nádobím, oblečení, laptop, foťáky a kabelku s cestovními pasy, pojistkou a finanční vycpávkou, kterou manžel přinesl z banky. Mezitím mě neustále rozptylovaly dotaty a požadavky ostatních členů rodiny. Ani jsem neměla šanci zapnout na pár minut laptop. Půl hodiny před odjezdem se zničehonic rozpršelo, zrovna ve chvíli, kdy jsem ukládala věci do kufru auta. Jak jsem promoklá zašla zpátky do baráku, zase přestalo.Konečně jsme deset minut po sedmé vyjeli.



V 8:15 jsme přejeli hranici s USA. Celník si vyptal naše pasy, ani při tom nevylezl z budky. Jen byl zvědavý kam jedeme a proč. Když se dověděl, že naším cílem je Baltimore, byl zvědavý, co se tam děje. Odpověď, že jeden z nás jede na konferenci Malých Poníků a ostatní do akvária ho asi uspokojila, protože už se nic dalšího neptal. Prohlédl si naše podobenky v cestovních dokladech a poslal nás do kelu.





Po loňském debaklu při první cestě na poníkový kongres a zdlouhavém bloudění, Tomáš letos našteloval a namontoval do auta GPS. Bylo to prý hodně znát, jak se o hodně lépe jelo s nápovědou.

Kolem půlnoci jsme si chtěli udělat krátkou přestávku a vyvenčit se v McDonaldu, ale měli v tu dobu otevřeno jen v průjezdním okýnku. Takže z venčení nebylo nic a z popůlnočního občerstvení taky ne, protože nakonec si myslím jen manžel koupil kafe.



Ve čtyři ráno jsme byli v Baltimoru. Poslední úsek cesty si moc nevzpomínám, protože jsem jsem ho částečně proklimbala. Mysleli jsme, že nás takhle časně do hotelového pokoje nepustí, i když Tomáš tvrdil, že určitě jo, ale mladá recepční nás zapsala a hned nám bez problémů a bez průtahů vydala elektronické odemykací kartičky. Vrátili jsme se do auta pro zavazadla a Silvinku a všechno odnesli na pokoj. Všichni jsme na pár hodin zalezli do pelíšků. Tomáš šel po probuzení na zahájení BronyCon, Silvinka si ještě spala, a tak jsme šli s manželem očíhnout hotel. Našli jsme posilovnu a bazén, ale docela nám unikla přítomnost Gift Shopu, který byl schovaný za rohem blízko recepce.



Sešli jsme do přístavu, kde parkují výletní čluny a několik vysloužilých válečných lodí. V národním akváriu jsme se pídili po cenách a vyzradili nám, že po 5. hodině večer je prohlídka za poloviční vstupné. Manžell už u rybiček byl, tak radil, ať zajdu já se Silvinkou. Myslel, že se vyplatí koupit celodenní vstupenky, ale to by asi bylo moc únavné trčet v akvárku celý den. Navrhla jsem, že půjdeme až večer. Kolem poledne jsem v doprovodu Silvinky šla koupit lístky na exkurzi v akváriu a na IMAX 4D film o pravěkých dravcích v moři. Chtěla jsem jí akvárium napřed aspoň symbolicky ukázat, aby věděla, do čeho jde Cestou zpátky do hotelu jsem jí koupila preclík, o který se podělila se lvem. V přístavu jsme potkaly kachní mámu s pěti malými kačenkami.





Manžel se mezitím trochu prospal a rozhodli jsme se, že by nebylo na škodu koupit nějaké potraviny, kdybychom dostali hlad. Poblíž hotelu sice byla drogerie/smíšené zboží, ale výběr pokrmů k přímé konzumaci s minimální úpravou nic moc. V hotelovém pokoji byl k dispozici pouze jednoporcový strojek na kafe, takže se kromě kávy dala vyrobit ještě instantní nudlová polévka. Vyzpovídali jsme hotelového vrátného, kde nejlíp nakoupit. Poslal nás do krámu asi dvacet minut pěšky od hotelu. Cestou jsme našli i malé muzeum o válce Severu proti Jihu, o kterém nás vrátný neinformoval. V obchodě nás ohromily ceny skoro všeho, takže jsme se nakonec moc nerozšoupli. Vzali jsme jedno grilované kuře, dva sýry, krabici cereálu, 2 pomazánky, trochu vajíčkového salátu, studenou polévku z baklažánu, malý bochník chleba a krabičku kávových žvýkaček. A skoro padesát dolarů nám dalo sbohem. Po zpáteční cestě jsme se stavili na prohlídku muzea, což mě sice moc nenadchlo, ale manžela to zajímalo a nebylo to tak dlouho. Jen jsme asi měli změnit pořadí - napřed muzeum, potom nákup, protože nám mezitím trochu vystydlo to pečené kuře. Potom jsme už bez zádrhelu dobelhali do hotelu. Pohltili jsme část čerstvých zásob a vydaly jsme se spolu se Silvinkou do akvária. Tam jsme si prohlédly tři poschodí vodních živočichů a hledaly, kde nechal tesař výtah do přízemí, abychom stihly film v šest hodin. U vchodu do sálu nám zapůjčili 3-D brejle a během filmu nás různě strašili speciálními efekty - dloubnutím do zad, vodní sprškou a vířením okolo noh při více napínavých scénách. Po filmu slečna z personálu oznámila, že za chvilku začne poslední vystoupení delfínů. Vystoupení bylo pěkné, i když jsme doběhly na poslední chvíli a lepší místa už byla obsazena. Ještě jsme vyšly do pralesa, kde rostly opravdické banány, co na nás vyplazovaly jazyk, že na ně nedošáhneme. V prvním poschodí jsme si pohladily malé rejnoky a mořské hvězdy a Silvinka taky malé medúzy. Nakoukly jsme do akváriového giftshopu, kde jsem koupila jen pár pohlednic města, protože tam byly ceny jako pro turisty a ne jako pro bezdomovce. Po návratu jsme brzo zalezly do postele. Potřebovaly jsme se pořádně vyspat.









V sobotu jsme kolem přístavu došli napřed do informačního centra, kde jsem koupila ještě několik pohlednic a jeden magnet a podívali jsme se na osmiminutový reklamní video o zajímavostech města. Potom se manžel vydal do Science centra a já se Silvinkou do Ripley's Believe it or not! Sice bych raději do science než na kuriozity, ale ještě jsem tam nebyla, tak jsem se obětovala a šla s ní.





Tomáše jsme celý víkend skoro neviděli, krom když jsme se s ním náhodou srazili u jídla nebo v posteli.

V sobotu ráno jsme s manželem na chvíli vyzkoušeli hotelový bazén a večer jsem šla Tomáše doprovodit k rozlehlé budově, kde se konaly jeho poníkové aktivity. Nechala jsem ho tam a šla se trochu projít setmělým přístavem.

Když jsem se vrátila na pokoj, vzala jsem laptop a kabelku a šla do haly u recepce, že si tam napíšu adresy na pohlednice. Laptop jsem postavila na stůl a sáček s pohlednicemi a adresami položila vedle laptopu. Tašku od laptopu a kabelku jsem nechala na zemi vedle mojí židle. Ani jsem si nevšimla, že nějaký černoch si sedl do křesla u stolku za mnou. Jen jsem koutkem oka zahlédla, že se trošku pohnul řemínek od kabelky, který jsem předtím pro jistotu přehodila okolo laptopové tašky. Dala jsem ji na klín, nakoukla dovnitř a peněženka pryč! Pořádně jsem se lekla. Mám v peněžence krom cestovního pasu skoro všechno. Ten slušně vypadající  černoch se mě zeptal, jestli mi něco nevypadlo z kabelky. Po pravdě jsem řekla, že jo a on na to, že něco je na zemi vedle mojí kompové tašky. Byla to moje peněženka! Jak se tam dostala? Sice jsem vytahovala z kabelky sáček s pohlednicemi, ale ten byl v jiné přihrádce než peněženka. Černý pán mi ještě poradil, ať se podívám, jestli mi tam něco nechybí a nechybělo nic. Tak nevím... Vytrousila jsem tu peněženku sama, nebo se mi ji ten chlápek pokusil štípnout a pak si to rozmyslel? Zrovna před odjezdem na výlet nám přišly nové kreditky. Když jsem mu řekla, že mi v penežence nic nechybí, ten člověk se zvedl a odešel a asi už bych ho ani nepoznala.

Příhoda s peněženkou mě dost znepokojila, tak jsem si sbalila saky paky a odešla zpátky na pokoj. Řekla jsem manželovi, co se mi přihodilo, ale uklidnil mě, že kreditka je proti podvodu zabezpečená a pokud je v peněžence všechno, co jsme tam měla, asi je všechno v pořádku. Napsala jsem 7 pohlednic vylosovaným osobám (pohlednice mi nějaké zbyly, ale měla jsem jen sedm poštovních známek) a šla spát.

V neděli ráno jsme se sbalili a odnesli většinu věcí do auta. Nechali jsme si u sebe jen doklady a prachy. Tomáš odešel na posledních pár poníkových aktivit a mrzelo ho, že se nemůže zúčastnit závěrečné ceremonie kongresu. Mělo to končit až někdy v pět a my plánovali odjet ve dvě, aby se stihlo dojet domů v rozumnou dobu a já měla šanci si trochu odpočinout před pracovním dnem.

My tři zbývající jsme se nan poslední chvíli rozhodli koupit jízdenky na jednu z výletních lodí. Zatímco jsme čekali, až se bude nastupovat, praštila se Silvinka řes kapsu s kapesným a koupila si příšerně drahou točenou zmrzlinu. Doufala jsem, že z lodě uvidíme kousek moře, ale nedopluli jsme ani k mostu a loď se otočila zpátky do přístavu. Kapitán lodi celou cestu něco vykládal, ale nemůžu to opakovat. Vystoupili jsme a zašli na oběd do nudlové restaurace, kde byly únosné ceny a neuvěřitelně rychlá obsluha, i když pokrmy chystali čerstvé pro každého podle objednávky. Po obědě jsem našla v hale hotelu Tomáše, který nás tam čekal a vzala ho do nudlovky, aby si taky něco objednal, ale s sebou. Bohužel se tam po našem odchodu utvořila dost dlouhá fronta, takže chvíli trvalo, než jsme dostali, co si Tomáš objednal. Pak jsme nasedli do auta a odjeli domů, kam jsme taky bez nehody s pomocí GPS a všech svatých o půl dvanácté v noci dorazili.



Baltimore víkend