Dovolená 2015 (7. díl)

Ostrava pokračuje

výlety po městě a okolí



Veliký dík kety - jednak za poskytnutí střechy nad hlavou, obživy, rad, ale i za její skvělou spoluúčast na našich severomoravských vylomeninách nebo aspoň velké většině z nich, jakož i za fotky z inkriminovaných míst. Nešika jsem si po návratu domů nechtě smazala asi dvě třetiny fotek z dovolené a nebýt lojza a kety, moc byste toho z mých zážitků neměli.

Když lojzo odjel, měli jsme konečně možnost naplno rozjet akci "vidět Ostravu a zhebnout". Podle reklamy - Zdá se vám vaše kočka málo hebká? Vyperte ji v Perwollu, zaručeně zhebne! :-P Teď se to možná zdá poněkud nemístné, ale pokusím se v pravý čas upozornit na souvislost hvězdičkou.

První den nás kety vzala na výlet do Poruby, kde se to docela dost změnilo od doby, kdy jsem tam před lety bloumala ulicemi. Některé obchody, například "Labužník", byly stále na svém místě, ale většina podniků výrazně změnila sortiment nabízeného zboží i vzhled. Když jsme se v jedné bance na hlavní třídě obohatili o několik papírových peněz, stavili jsme se v obchodě s knihami, protože manžel si vzpomněl, že nemáme žádnou slušnou mapu. Zvedli jsme tržbu a náladu prodavačky tím, že jsme vyměnili malou část obnosu z banky za několik publikací a vytratili se zpátky na ulici. Ještě jsme zaběhli do lékárny pro nějaké drogy a pokračovali v procházce. Manžel dostal hlad a zatáhl nás do občerstvení, kde uviděl v nabídce u vchodu "falafel". Jsou to karbanátky z cizrny zamotané spolu s nasekaným salátem, rajčaty, cibulí a zálivkou do pita placky. Koupil si vytoužený pokrm a kety si ze solidarity objednala bramborové hranolky. Když se na lavičce v parku oba pustili do svých porcí, kety zjistila, že její jídlo dochutili masem, které si údajně neobjednala. Já jsem se trhla a u budky přes ulici jsem si jako správná mlsná jezinka koupila kornout zmrzliny. Po jídle jsme se vydali okolo budovy Vysoké Školy Báňské k Duze a ještě dál, kde si kety v jednom obchůdku koupila červenou barvu ve spreji, prý k obnově ošoupaných nátěrů užnevímčeho u nich na chalupě. Pak se kety ještě stavila u kamarádky Šárky, která nás bez okolků pozvala dál, i když nás viděla poprvé v životě. Měla tam zrovna nějakou příbuznou, která se zajímala o všechno možné a docela pěkně jsme si popovídali, i když manželovi šla trochu hlava kolem z českého štěbetání a mých netrénovaných pokusů o impromptu překlady mluveného slova z češtiny do angličtiny a zpět.

Oba potomci se zatím bez dozoru poflakovali v domě. Tomáš se odpoledne sám prošel po okolí, jak on má ve zvyku a Silvinka si na dvoře hrála s černou kočkou od sousedů.





Měli jsme docela pěkný výhled z okna přiděleného pokoje:





Ve městě jsme si všimli, že naše holka si v nestřežené chvíli založila taxislužbu. ;-)



 

Další den jsme se opět jen my tři, tedy kety, manžel a já, vydali do nedalekého Fulneku. Cílem cesty bylo Muzeum Jana Ámose Komenského. Manžel se před časem začal o jeho myšlenky zajímat a napsal na motivy jeho poslední knihy vlastní úvahy. Vzal s sebou na výlet dva kusy svého díla a podmázl jimi průvodkyni, takže nás pustila do muzea zadarmo a všechno nám podrobně ukázala. Za to, že byla taková ochotná a přívětivá, jsme si od ní koupili několik suvenýrů. Po skončení exkurze v muzeu jsme si zašli na oběd do nedaleké restaurace Amos. Za velmi slušnou cenu, tuším 79 korun, jsem si koupila obalovaný květák s bramborem a oblohou a mí společníci si dali to stejné nebo něco velmi podobného. Pak jsme se ještě šli trošku projít nahoru k pohlednému zámku a k Černé veži. Zámek byl však za plotem a hlídal ho velký pes, který byl taky za plotem, a tak jsme se odebrali na zastávku autobusu a odjeli do Ostravy.

Zámek ve Fulneku:



Barokní kostel Nejsvětejší Trojice z poloviny 18. století:



Bělásek zelný na levanduli:



Muzeum vypadá oproti zámku a kostelu dost omšele:



Svačinka:



Nabízeli kafe a zákusky, ale nevyšlo nám stavit se tam, jinak možná mohl být cukr i od Komenského:



Náměstí na jedné straně dominuje docela pěkná radnice:



Stylová lípa v parčíku před muzeem:



















 

Další den jsme se jen sami dva s manželem vypravili vlakem do dalšího Muzea J. A. Komenského, do Uherského Brodu. Manžel se přes internet dohodl s ředitelem muzea, že se tam s námi ten den sejde. Cestou na jih se za okny vlaku míhaly malé i větší zahrádky a aleje ovocných stromů obsypaných zrajícími plody a manžel byl z toho množství jak u vytržení. V příštím životě by se měl narodit na jižní Moravě. ;-) Když jsme vystoupili z vlaku, zjistili jsme, že muzeum je až nahoře na kopci, asi kilometr a půl od nádraží. Manžela pořád trápila jeho zraněná noha a zažíval dost nepříjemnou bolest i při chůzi po rovině. Zajímavé, že teď, když už na žádné dovolené nejsme a nemusí nikam, krom na vycházku se psem po naší téměř vodorovné ulici, chodit, je noha celkem v pohodě. :-) No, ale pojďme do muzea. Když jsme tam konečně v tom pekelném horku, ale ne až tak pekelném tempu, dobelhali, museli jsme se chvíli domáhat nějaké pro nás výhodné akce od slečny v pokladně. Pan ředitel tam totiž na nás nečekal a manžel si nemohl vzpomenout, jak se ten člověk jmenuje, tak se to pokoušel najít v tabletu. Mezitím slečna někam zavolala, takže když manžel zjistil, že ten pán se jmenuje Petr Zemek, chlapík už se k nám blížil. Vyfasoval publikace od manžela a klasicky odmítl muzejní vstupné. Rovněž nám všechno ukázal, i když nejevil tak bezbřehé nadšení, co se týká Komenského, jako průvodkyně ve Fulneku. Povodil nás po muzeu, dokonce uměl obstojně anglicky, ale i tak přišly ke slovu moje překlady. Ke konci prohlídky nám ještě pustili krátké video, které nám chtěli ukázat na úvod, ale nepodařilo se jim ho hned nastartovat. Potom jsem ještě koupila pár suvenýrů, jiných než v prvním muzeu, a už jsme šli, protože všichni 3 zaměstnanci muzea měli začátek obědové přestávky, či dokonce konec pracovní doby. To nám vnuklo nápad jít se někam najíst, ale napřed jsme potkali cukrárnu, tak jsme si dali zmrzlinu a něco k pití. Potom jsme vyzkoušeli kulturák, ale manželovi se nelíbila nabídka, tak si nic neobjednal a snědl mi dost dobrou polévku z červené řepy. Naštěstí jsem měla ještě druhý chod, ale už si po takové době nedokážu vzpomenout, co to bylo. Manžel si pak koupil něco k jídlu někde jinde a pomalu jsme doťapali k nádraží, odkud jsme se zase nechali krásnou krajinou plnou ovoce dopravit do Ostravy.

























Zatímco jsme se vezli vlakem do Uherského Brodu, kety převzala velení nad našimi zhnilými potomky a odešla s nimi pěšky do Poruby, kde je protáhla několika obchůdky, koupila jim zmrzlinu a nevím, co ještě a dopomohla Silvince k novému fialovému tričku.



Ve volných chvílích mezi výlety jsem se občas dostala na počítač a rovněž jsem měla k dispozici funkční mobil, takže jsem se na další den dohodla s kamarádkou Bohunkou, která zrovna byla po operaci na léčení v lázních Klimkovice, že se za ní další den stavím. Jel tam co chvíli autobus od kostela nedaleko ketina domu a trefila jsem bez problému. Sešly jsme se, zašly na kafe, Bohunka mi ukázala budovu uvnitř i zvenku. Je tam moc pěkné, příjemné a moderní prostředí. Před obědem jsme se na chvíli rozešly. Bohunka měla lázeňský oběd v jídelně pro pacienty a já jsem si sedla vedle v restauraci a koupila knedlík s houbovou omáčkou. Bohunka byla nadšená, že jsem přijela, koupila mi plno suvenýrů a šla mě pak vyprovodit dvě zastávky od sanatoria, jen abychom mohly spolu ještě chvíli kecat. Cestou jsme zapadly do krámku, kde měli na prodej různé druhy lázeňských oplatek a každá jsme si jich několik krabiček koupila. Bohunka mi dala s sebou i ceník různých masáží a jiných procedur. Asi abych ještě přijela. ;-)

Můj lázeňský oběd:



Další den jsme se vydali v plném počtu na výlet lanovkou na Pustevny, pěšky pak dál na Radhošť a lesní kamenitou cestičkou dolů do Rožnova. Výlet to byl moc pěkný, z lanovky byl nádherný výhled nahoru i dolů a počasí jako malované, snad jen trochu víc teplo, než se nám zdálo vhodné. Jenže, co už člověk může čekat od léta? Jízda lanovkou byla poměrně dlouhá, takže jsme potom nemuseli tak daleko šlapat. Z Pusteven jsme pomalu došli k soše slovanského pohanského boha Radegasta a dál k sousoší Cyrila a Metoděje a kapli na vrcholku Radhoště. Tam jsem si koupila turistický deníček, ale bohužel jsem ho během dovolené moc nevyužila. Dál už to bylo s pochodem horší. Přestože cesta vedla z kopce, manžel se unaveně vlekl co noha nohu mine a kety z nás najisto braly mory. Je zdatná turistka a kdyby na nás nebrala ohledy, byla by dole nejméně o tři hodiny dřív. Na jednom zvlášť strastiplném úseku manžel pronesl památnou větu: "Český lidi jsou fakt divný - ženou se smrti vstříc, a říkají tomu rekreace!" * Svým výrokem, který jsem pohotově přeložila, nás pobavil, ale kety si vzpomněla na historku o jednom známém, který opravdu při solo výletě do hor přišel o život, když někde na úpatí dostal srdeční záchvat. Ploužili jsme se dál, cesta vedla lesem mezi listnatými stromky a byl i stín, jenže manžela ta jeho nešťastná -na delší pochody nezvyklá a po obražení zánětlivou artritidou postižená - noha hodně bolela. Za několik hodin jsme konečně s jazykem na vestě došli na kraj Rožnova ke stánku s pitím, kde jsme si svorně objednali po půl litru růžové malinovky za padesát a během chviličky se po ní jen zaprášilo. Po bleskovém uhašení vyprahlých hrdel jsme se přesunuli do restaurace a objednali si oběd. Zprvu jsme uvažovali, že bychom s ohledem na fyzickou zničenost části výpravy hned po obědě nasedli na autobus do Ostravy, ale než jsme si objednali a snědli, byl autobus v tahu. Proto jsme se vydali podél toku Dolní Bečvy a pomalu jsme došli až ke Skanzenu. Tam jsme si teprve všimly, že chlapi se cestou trhli nebo někde odpadli. Do skanzenu jsme tedy nakonec nešli. Chtěla jsem aspoň koupit frgál, ale nebyly nikde vidět. Promarnila jsem šanci nahoře na kopci, kousek od lanovky, kde bylo několik stánků se zbožím, včetně frgálů. Koukly jsme tedy v turistickém centru do obchůdku se suvenýry. Kety si tam koupila nějakou látku s modrým potiskem, ale mi se ceny zdály moc vysoké, tak jsem si nakonec nic nevybrala. Pomalu jsme se vracely směrem k zastávce autobusu a cestu viděly asitoulavou kočku. Nakonec jsme našly i Johna a Tomáše, kterým se už nechtělo nikam šlapat, tak se uhnízdili v okolí zastávky a čekali, až se objevíme.



Výlet na Radhošť

Další den jsem jela ještě jednou za Bohunkou do Klimkovic a vzala s sebou Silvinku, protože se nechala zlákat na čokoládovou masáž z mého ceníku. Bohunka to pro ni objednala na odpoledne a dobře udělala, protože první plánovaný spoj do Klimkovic nám před nosem ujel a další jel až za hodinu. Masáž se Silvince líbila, ale nevýhodou bylo to, že při následné procházce venku krásně voněla včelkám a vosám, které ji přiletěly očuchávat, což se jí moc nelíbilo.



Klimkovice

Moji chlapi o návštěvu lázní zájem neprojevili, tak se kety obětovala a sjela s nimi do města. Chystali se, že společně prozkoumají Svět techniky, před kterým jsem první den v Ostravě odmocnila lojza. Měli však smůlu - bylo zavřeno. Tak se sebrali a šli na radnici. Tam byl takový ten páternoster výtah, který vlastně teoreticky vůbec není  výtah, ale zdvihadla, jenže prakticky to vyjde na stejno. Člověka odvezou. John, na rozdíl od Tomáše, se v něm nějak necítil ve své kůži a při pohledu z věže radnice dolů taky ne.









Následující den nás čekal přesun do Prostějova. Našli jsme si šikovný odpolední spoj, a tak nám ještě vyšlo zajít s kety a její nejmladší dcerkou na jídlo do restaurace plné koček. Po obědě jsme se rozloučili a slíbili, že se sejdeme v Brně na tradiční Grill Párty u Karla na zahradě. Jak to všechno dopadlo se dozvíte v některém z dalších dílů...