Šok

ve škole



To byl den!

V práci jsme rovnala kornoutky do zásobníku, což je sice dobrá práce, protože člověk nezvedá nic těžkého, ale celou dobu se vlní jako kýváním píšťaly zblbnutá kobra od krabice s kornouty k jednotlivým otvorům zásobníku a zase zpátky. Přitom oběma rukama, ve kterých manévruje sloupeček dobře padesáti v sobě stěsnaných kornoutů, vlní do rytmu a hbitě ukládá křehké sloupky do některého z patnácti otvorů. A do dalšího. A do dalšího. Je jich tam patnáct a jejich úroveň dost rychle klesá... Též klesá úroveň kornoutků, a tak přerušuju rytmické vlnění a snažím se oddělit pěkné od nevzhledných, což ovšem nejde tak rychle, jak bych si přála. Kornoutky mizí v hlubinách zásobníku a musím rychle doplňovat vzniklé mezery, aby nedošlo k úplné, nešikovně načasované, spotřebě zásob. Některé ošklivé holt propadnou. Buď je přízemní kontrola vymění, nebo budou spolu s pěknými zalité marshmelounem, zasypané bílým nebo barevným cukrem, vyklopené do přepravky a odvezené k dalšímu balení a vyexpedování. Celý den jsem to tam dělala s kolegyní, které to docela dobře jde. Jen o poslední přestávce tam na chvíli dali jinou, které to vůbec nešlo. Kornoutky jí utíkaly, překlápěly se špičkami nahoru, šprajcovaly a lámaly se, potvory! Pomáhala jsem jí doplňovat otvory na které jsem dosáhla (tedy navíc, kromě všech na mojí straně), ale i tak měla co dělat, aby jí to všechno neuteklo. Nakonec si vedoucí všimla, že paní je na tuhle práci nějaká levá, tak jí přišla na pomoc a potom už se vrátila z přestávky šikovná kolegyně. To bylo radosti!

Po práci jsem šla domů přes tající závěje sněhu, protože manžel měl filosofování, a tak pro mě výjimečně nepřijel, a byla to dost nebezpečná procházka. Teplem sníh sice změkl, ale pořád ho byly místama dost vysoké hromádky, a co chvíli jsem se nečekaně zabořila skoro po koleno.

Po příchodu domů jsem zjistila, že mladej spí v mojí posteli, místo aby byl v hudebce, tak jsem ho probudila, ale hudebku stejně nestihl. Měl hodinu zpoždění. Tak jsme aspoň zašli do školy na setkání rodičů s novými učiteli. Asi před měsícem začal nový semestr a nové předměty. Zatím to vypadá dost dobře - tři učitelé ze čtyř (chemie, komunikace a hudba) hlásili dosavadní výsledky v rozmezí 96 až 98 procent. Čtvrtý (byznys) prý nebyl tam. Byla jsem s vyprávěním učitelů spokojená a Tom byl rád, že ho po delším čase někdo pochválil.

Napřed jsme přepadli učitele chemie, který si pochvaloval, že je Tomáš ve třídě aktivní a iniciativní a ptá se otázky, které někdy zasahují až mimo záběr učiva a tím rozptyluje ostatní studenty.

Ovšem mírně mě šokoval učitel komunikace: "Tyler je na tom dobře. Za dřevodělný výrobek dostal šedesát procent!"

Há? Cože?! Koukali jsme s Tomášem oba, co to učitel blábolí. Šedesát procent je dobře? Tomáš má dřevodílny? A kdo je Tyler? Kurňa, nevím, co ten učitel chlastal, ale já to chci taky!

Nakonec se nám popleteného pedagoga podařilo přesvědčit, že nás zajímají Tomášovy výsledky a iniciativa v předmětu Komunikace a to už s námi začal komunikovat poměrně srozumitelně. Dokonce nalistoval v sešitku Tomášovy výsledky, takže jsme se mohli přesvědčit, že ho tak nějak zná.

Po závěrečném pokecu s učitelkou hudby, která nadšeně chválila, že se Tomáš chytil basového klarinetu jako jediný ze třídy a že mu to dobře jde, jsme zašli k blízké pizérce, kde si syn za odměnu koupil pizzu a sodovku a já jsem vyblejskla zbytek západu nad tající vodou.

Jo, a myslím, že se blíží jaro. Včera navečer se po našem břehu Velké řeky promenádovaly husy.   :-)

Obrázky dnes cestou z práce: