Výlet do Niagarských Vodopádů

Husy a ohňostroje



Předminulé pondělí jsme si udělali trochu neobvyklý výletík. Na oslavu Dne bývalé anglické královny Victorie máme každý rok šanci nadávat na obdivovat hlasité, barevné, čmoudivé ohňostroje. Obvykle je pozorujeme v našem městě na pobřeží řeky Grand. Tentokrát jsme se domluvili, že vyzkoušíme, jak jim to svítí a bouchá v nočních Vodopádech. Původně jsme měli jet všichni čtyři, ale dcerka nám na poslední chvíli dala košem, a tak jsme z toho důvodu nakonec jeli jenom tři.

Dělbuchy se sice provozujou až za tmy, ale vyjeli jsme už pozdě odpoledne, protože jsem chtěla při jednom ulovit i nějaké husy s mláďaty v niagarském ptačím parku. Chvilku po odjezdu z domu to vypadalo, že výlet bude nanic méně kvalitní, protože jsme vjeli pod mrak, ze kterého se spustil poměrně silný déšť.




Mrak byl naštěstí menšího rozměru, a tak jsme se ho zanedlouho zbavili. Jenže vyhráno jsme ještě neměli. Přijeli jsme ke zvedacímu mostu, který byl právě zvednutý, a tak jsme museli, stejně jako několik vozidel před námi a za námi, zastavit. Zprava se blížila bytelná nákladní loď, a měla tedy logicky přednost. Když se těžkopádně podsoukala pod můstkem, ocelová konstrukce opět klesla a provoz na silnici byl obnoven.










Jeli jsem pořád dopředu, až jsme se dostali do Niagárských Vodopádů.




























Prosoukali jsme se ulicí plnou všelijakých odstrašujících atrakcí, a pak cestou kolem vodopádů až kousek za město, kde je pěkný park s vodou a uměle vytvořenými ostrůvky. Tam se daří husám a kačenkám i dotěrným rackům. Lidi je krmí různými zbytky z pikniků, takže ptáci jsou o dost ochotnější postát a nechat se vyfotit než v našem městě, kde jim nikdo nic nedá, a navíc se tu skoro každý přihrne k řece s čoklem, s motorovým člunem, nebo aspoň s rybářským náčiním.

V zázemí Dufferinových Ostrovů je příjemné prostředí pro ptáky i pro lidi a navíc se tam neplatí za parkování, což je v dnešní době malý zázrak. Lidí tam bylo ten den dost, ale volné parkovací místo jsme našli bez problémů. Pak jsme se individuálně rozešli po areálu, že se za nějakou dobu zase sejdeme u auta. Se mnou radši nikdo nechodí, protože všude zastavuju, všechno očumuju a zdržuju fotografováním. Ne, že bych jako normální, slušný člověk rychle vyfotila a šla dál. Fotím tu stejnou věc pětkrát a ještě lituju, že mi živý cíl utekl a nepočkal, až ho picnu pošesté. Tentokrát byly hlavním cílem číslo jedna husy a těch se mi podařilo pochytat dost. I nějaké kachničky se mi párkrát připletly před objektiv.




























Když se začalo šeřit, přeparkoval manžel naši káru blíže ke konci parku, ať to nemáme tak daleko a vydali jsme se procházkou k vodopádům. Potmě už to nefotilo tak dobře, ale přece jen něco trochu vidět je.


























































Pomaličku, mojí vinou, protože jsem pořád něco v houstnoucí tmě fotila, zdržovala, a párkrát skoro ztratila chlapy z dohledu – ještěže měl manžel dost dobře viditelnou bundu a syn je hubený, jsme se kolem celých vodopádů doploužili skoro až k mostu. Už jsme byli trochu unavení, a tak jsme začali hledat nějaké šikovné místo, odkud by se dobře sledovaly ohňostroje. Za chvíli manžel prohlásil, že „Tady je to místo, sedneme si na kameny!“ Mně se sedět na kameni moc nechtělo, ale asi lepší, než sedět na orosené trávě. Už bylo skoro deset večer a vyrojily se okolo nás kdoví odkud početné skupinky lidí. A už to najednou začalo křápat. A svítit... a víc světýlek různobarevných... a ještě...
































































Bouchalo to a svítilo a čoudilo asi deset minut v jednom kuse... a konec. Hm, nějaké krátké, pomyslela jsem si. Ale pěkné to bylo, to zas jo. Dobelhali jsme kolem zajímavě osvětleného vodopádu zase zpátky k autu. Takhle jsem to naživo ještě nikdy předtím neviděla.



Domů se dostali chvíli po půlnoci, protože mladej si ještě nutně potřeboval na zpáteční cestě koupit čízburgr, aby nezemřel hladem.

;-)