Jedeme do ZOO

Naplánovali jsme si na dnes výlet do ZOO v Torontu. Koho to byl původně blbej nápad, to už se asi dnes přesně nezjistí, ale svedlo se to, jako obvykle, na mě. Ráno jsme vypadli z domu až něco po deváté. O půl osmé se jako první probudila Silvinka a vystrnadila mě od počítače. Šla jsem tedy nachystat nějaký ten žvanec, protože zoologické zahrady a podobné podniky mají ceníky pokrmů zcela mimo oblast naší poptávky. Pak se probral manžel, a nakonec, s použitím mírného násilí, i Tomáš. Takže než jsme se vypravili, a než jsme dokopali děti k tomu, aby uznaly, že na tom výletě jsme byli dohodnutí už dávno, a tak se prostě jede, bylo hrůza hodin.

Silvinka mi nedávno pokazila foťák, můj oblíbený malý Canon do kapsy, nějak jí blbě spadl a čočka se vychýlila z osy, takže se ten vysouvací mechanismus nezavíral a nedalo se fotit. Včera mě napadlo zaseknutým dělem opatrně, ale důrazně zacloumat, a nakloněná osa se poslušně vrátila zpět do původní polohy. A foťák fotí. Proto jsem ho za odměnu vzala na výlet do ZOO s námi.

Na dálnici do Toronta to bylo dost husté, takže jsme se nějakou dobu ploužili stylem přískok vpřed, deset metrů popojet a brzdy. Pak  provoz nějakým zázrakem prořídl. Nás už to příliš netrápilo, protože jsme odbočili do sběrné lajny a po pár kilometrech odbočili z dálnice pryč. Parkovistě před zoologickou zahradou bylo skor plné, ale přece jsme objevili jedno místečko. Vytáhla jsem z kufru tašku s jídlem a úplně nejdřív ze všeho jsme poobědvali na trávníku u parkoviště.

Po zaplacení vstupného a parkovného jsme byli nemile překvapeni, že za dopravu v ZooMobilu se platí extra. Vydali jsem se pěšourem na obchůzku ZOO. U pokladny jsme si ještě objednali 3 vstupenky do pavilónu žraloků a rejnoků. Manžel tam nechtěl jít, že prej nemusí vidět všechno. Naplánovali jsme si podle mapy, kterou jsme vyfasovali při placení, že to napřed vezmem přes oddělení Afriky, a pak se uvidí. Uvidělo se, že když projdeme kanadskou částí ZOO,  musíme se vrátit zpátky do Afriky. Až odtamtud můžeme pokračovat dál do Ameriky nebo Euroasie. Ameriku jsme vpodstatě úplně vynechali, protože čas kvapem míjel, a chtěli jsme stihnout žraloky a rejnoky, když už jsme si za ně zaplatili navíc. Jen na pár minut jsem sama odskočila do americké sekce, jestli zahlédnu slibované mládě ledního medvěda. Nebylo ho však vidět ani v podzemí, v bazénu, ani nahoře, ve výběhu. Vlk byl taky někde zalezlý, asi ve stínu. Ostatní na mě zatím čekali na lavičce, protože už po prohlídce Kanady jsme se vyčerpaně vlekli s jazykem na vestě. Ale docela nás tam pobavila ospalá grizzly medvědice.



Zvedli jsme se, a všimli si poutače k návštěvě tučňáků. Zašli jsme se tedy na chvíli ochladit k nim do sklípku, kde pěkně dováděli. Pak jsme se na ně ještě podívali zvrchu, a viděli jsme, že kohabitují, tedy sdílejí kvartýr, s pelikány. Ještě jsme nahonem nakoukli k želvám a hadům a pospíchali na žraloky.

Silvinka už byla zmožená horkem a pochodem, a tak prohlásila, že na to kašle, že chce jet rovnou domů. Vysvětlila jsem jí, že stejně musíme kolem žraloků, abychom se dostali na parkoviště, takže to není žádná štrapáce navíc, a můžeme je omrknout, když už tam budeme. Dobře jsme udělali. Mohli jsme větší rejnoky a oba žraloky hladit, když plavali bazénem okolo nás. Někteří rejnoci vyskakovali z vody ven, jako by chtěli skočit lidem až do náruče, a mávali okraji těla (Tomáš mi vysvětlil, že se těm okrajům říká "sails", tedy "plachty"; jsou vlastně součástí těla, a tak se nedá mluvit o ploutvích), až to šplíchalo na všechny strany. Dětem se rozhostil na tvářích blažený úsměv, kdykoliv se dotkly jemného rejnočího hřbetu nebo bříska a Silvinka úplně zapomněla, že chce jet rovnou domů. Žraloci nebyli tolik agilní a dělali si mezi plavbami přestávky, ale i ty jsme si několikrát pohladili. V porovnání s hlaďoučkými rejnoky byla kůže žraločího těla na dotek jako šmirglpapír. To byla taková pěkná zlatá tečka za naším plahočením po ZOO.

FOTKY Z VÝLETU