Den tisíce kanoí

V pátek jsem psala poslední polosemestrový test, a dnes jsme po delší době kolektivně vypadli z domu. Za sportem. Mně už šla z učení a testů (a taky z těch výsledků některých) hlava kolem, a tak se rodinní příslušníci obětovali a vyvlekli mě ven, na čerstvý vzduch. Manžel měl v úmyslu, že se bude vstávat o půl osmé ráno a pojedeme. První bod jakž takž vyšel, ale než se všichni vypravili, než se kanoe usalašila na střeše auta, a než se na záď auta zavěsily bicykly, bylo devět. Cílem našeho výletu byl start akce http://1000canoes.com/

Manžel z humanitárních důvodů rozhodl, že Silvinka a já pojedeme trasu na kolech, protože "to je méně namáhavé", zatímco on s Tomášem se k tomu postaví chlapsky a pojedou po řece v kánoi. Tak jo. Po příjezdu na místo jsme sundali kánoi a kola z auta a chvíli jen tak lelkovali a očumovali kanoe ostatních účastníků. Pak manžela napadlo, že bychom se měli zaregistrovat a odešel to učinit.  Při té příležitosti zjistil, že nemá ve šrajtofli dost peněz, a tak zkonfiskoval celou moji hotovost, abychom byli "papíroví". Dostali jsme náramky s názvem akce a průkazku na kterou jsme "zadarmo" dostali vodu, ovoce, sazeničky stromů a lízátka. Trička s emblémem nám nedali, protože se nám nepodařilo přihlásit přes internet, a kupovat je - na to jsme byli příliš držgrešle. Pak jsme se rozešli. Manžel dal do kanoe tašku s jídlem, (které jsem doma nachystala, kdybychom dostali hlad) protože "na kolech to stejně nemáte kam dát". Měla jsem tašku přes rameno, tak jsem si do ní z "jídelňáku" uloupila aspoň dvě housky a tři karbanátky, Silvinka dostala do nosiče na láhve na jejím kole flašku vody a vydali jsme se na cestu po vodě a po souši.

Chvilku jsme jely po silnici, pak se cyklostezka stočila do lesa. To bylo fajn. Jely jsme chvilku po sluníčku, chvilku ve stínu, na pravé straně prosvítala mezi stromy lesklá hladina řeky a na levé straně pole kukuřice. Za chvíli jsme dojely k občerstvovací stanici s kávou a horkou čokoládou. Jeden stolek stál přímo u cyklostezky - samoobsluha pro cyklisty, a na dřevěném molu v řece byl další. U toho stáli mladík a dívka a pokřikovali na kolem projíždějící kánoe, kajaky, a čluny "kafe, voda, horká čokoláda!"  Zároveň vyslovaná přání veslařů hbitě plnili a podávali objednané nápoje do plavidel v plastových kelímkách s deklíkem na děravém pádle. Někdo z vodáckého bratrstva asi nebyl s výběrem úplně spokojen. "Pivo by nebylo?" domáhal se bez úspěchu oblíbeného nápoje.  Občerstvily jsme se kávou a čokoládou, a pokračovaly v další jízdě.

Cestou nás ohrožovali motýli - lovci. Buď nalítávali proti nám, nebo nás pronásledovali. Ale ujely jsme jim do prvního cíle v polovině trasy. Tam si na nás netroufli. Koupila jsem Silvince melounový salát s borůvkami, ke kterému ještě jako bonus dávali kyselé křupky, a u jiného stolečku jsme zdarma dostaly borůvkový koktail. Doplnila jsem kalorie i karbanátkama, o které dcera nejevila zájem. Pak jsem trochu fotila, zatímco jsme čekaly, jestli přijedou chlapi. Ale nepřijeli. Silvince se už nechtělo dál čekat, a že pojeďme zpátky. Vracely jsme se pomalu stejnou polní pěšinou, a najednou se mi zdálo, že jsem mezi stromy zahlédla manžela a Tomíka v kánoi na řece. Silvinka mou domněnku potvrdila - "jasně to jsou oni, malý blonďák a velký šedivec". Přemluvila jsem ji, ať se vrátíme, kde jsme byly, že se s nimi dohodneme, jak dál.

Vrátily jsme se, dohodli jsme se, pokračovali jsme v cestě do druhého cíle. Chlapi zase v kánoi po řece, my na kolech, tentokrát po silnici. Lesní pěšinu se nám jaksi nepodařilo objevit. Během jízdy se mi parádně rozchechlal nosný mechanismus sedla, takže se viklalo na všechny strany jak mléčný zub těsně před vypadnutím. Všichni jsme se ale šťastně dostali na konečnou, chlapi opět s asi půlhodinovým zpožděním za námi. Pak se manžel vrátil s Tomem autobusem pro auto, zatímco jsme se Silvinkou hlídaly bajky a kánoi.

Cestou v autě domů se najednou zničehonic smekla kánoe se střechy auta dolů a chvilku jsme ji vlekli po silnici, než manžel zabrzdil. Naštěstí nás v té chvíli zrovna nikdo nepředjížděl, takže se, až na pár drobnějších šrámů na našem starém Echu a na naší nové kánoi, celkem nic nestalo. Výlet to byl pěkný, ale jsme všichni utahaní a připečení, a taky mám pocit, že bych si ráda s někým vyměnila nohy. :-)

Zatím jsem nezjistila, jak sem vložit fotky přímo, tak tentokrát jen odkaz:

Po vodě a po souši