Nejkratší kempování

dovolená...

Náš Tomáš měl letos ve Skautu několik nepříjemných zkušeností se stanováním (noc v louži, zimu, horečku, jednou málem uhořel, když mu od táborového ohýnku chytla bunda...), a tak na několik dalších skautských akcí odmítl jet. Vyjádřil se, poněkud mlhavě, že pokud by ještě někdy někam jel, tak jedině s rodinou, ale né se Skautem. Manžel z toho usoudil, že Tom si přeje jet na rodinnou dovolenou pod stan.

 

Dohodli jsme se na příhodném termínu a nakoupili fůru věcí: stan a nafukovací matrace na spaní, síťový stan proti komárům nad piknikový stůl, jednoplotýnkový butanový vařič, malý nafukovací člun na blbnutí v jezeře. Skládací lehátko a pár seslí jsme našli v kůlně za domem. Při té příležitosti jsme kůlnu rovnou vyklidili a vymetli a kupu nepoužívaných věcí vyhodili a rozdali, aby tam bylo víc místa a viděli jsme, kde co je. Mysleli jsme, že jsme z nejhoršího venku a nic už nás nepřekvapí. Proto nás poněkud překvapila reakce dětí, které najednou nejevily ani nejmenší chuť a zájem někam jet. I my jsme trochu zaváhali - jet? nejet? Ale co, pojedeme, a když se nám tam nebude líbit, tak se vrátíme. Však nejedeme přes půl Ontária, ale jen tady kousek za město.

 

Původní plán byl, že se pojede v pondělí, ale nějak jsme do té doby nestihli spakovat věci, a taky jsem v úterý ráno měla rande s doktorem, tak jsme odjezd o den odložili. Manžel napřed odvezl děti a přes polovinu výbavy do kempu, nechal všechno tam a vrátil se pro mě, Amber a zbytek věcí. Než jsme stihli odjet, z vedlejšího vchodu vyšla naše hodná sousedka a vnutila mi krabici arašídových řezů s čokoládou, co vlastnoručně vyrobila, aby nám ten pobyt v divočině trochu osladila. Poděkovala jsem, chvíli jsme poklábosily, pak jsem schovala řezy do chladícího kontejneru, zamávala sousedce a už jsem i se psem nastoupila do auta. Venku pařák přes 30 grádů Celsia, v autě, přes fakt, že obě okna byla dokořán, jak v tavicí peci, a ta huňatá potvůrka se mi uvelebila na klíně, aby mi náhodou nebylo zima. No, ono totiž nikde jinde v autě už nebylo místo. A kdyby uvelebila... Co chvíli se různě otáčela, protože, přiznejme si to otevřeně, stejně jako se jedním zadkem špatně sedí na dvou židlích, podobně nepohodlně se sedí dvěma teplým (rozuměj žhavým) ženským na jednom nevelkém sedadle v autě. Tím pádem si moje stehna užily masáže psími drápy dosytosti. Manžel ještě zastavil pro dva pytlíky ledu do chlaďáku s jídlem a chtěl mi na mapce ukazovat, kterej flek v kempovišti zabrali, ale omlátila jsem mu mapku kempu o hlavu a vybídla jsem ho, ať jede nebo bude po mně.

 

Po příjezdu do Parku jsme hned u vrátnice potkali Toma na bicyklu. Začal si stěžovat, že mu to nějak špatně jede, jelikož se někde něco šprajclo. Manžel mu sundal jiné kolo z nosiče na zádi auta, to "pokažené" naložil a dorazili jsme k vyvolenému dílci č. 51, pod jednou napolo uschlou smuteční vrbou. Děti daly Johnovi seznam, co všechno máme ještě přivézt. Dovezli jsme skoro všechno, co si navymýšlely, ale zapomněli jsme na hrábě. Pod vrbou, kde jsme chtěli rozbít stan, byla totiž spousta popadaných drobných, suchých větviček. Trochu jsme to vysbírali ručně, klacíky a větvičky naskládali na večer do ohniště, a konečně jsme položili stan na vybrané místo pod vrbou, ze které se nepřetržitě sypaly drobné lístečky. Stavba stanu se povedla na první pokus, protože už jsme si to předem pro jistotu nacvičili na trávníku za domem.

 

Tomášův "úspěsný" den pokračoval tím, že, po zadrhnutém bicyklu, si sedl na piknikovou lavici po jejíž délce se táhl pruh nějakého lepu a parádně si tím uleptal oblíbené kalhoty. Sice jsem dodatečně vybavila lepkavou lavici provizorním podprdelníkem z krabice od člunu, ale kalhotám už to moc nepomohlo. Ani vyprat se mi nepovedly. Sice už to nelepí, ale flíčky na zadnici, jako milá upomínka na kempování, zůstaly.

 

Další manévr bylo nafukování matrací na spaní. Manžel machroval, že má pumpu na autobaterii, ale odjeli s Tomášem na kolech osvěžit se do jezera, a než se vrátili, měla jsem jednu matraci skoro plnou vlastního dechu. Pak tedy napumpoval ty zbývající, aby bylo na čem spát. Když jsme srovnali matrace a bágly s náhradním oblečením, osobní hygienou a knihami do stanu, nebylo tam pomalu k hnutí. A to prosím bylo na škatuli se stanem napsáno, že je dostatečně velký pro 13 lidí. No, možná se tam 13 vejde, pokud si hrajou na sardinky.

 

Večer jsme si zažehli táborák, čehož se ujal profláklý pyrotechnik Tom. Jako na povel se k ohni slítly houfy komárů a zasedli si na mě. A kdyby jen zasedli... rovnou mě pokousali... asi jsem se jim zdála k sežrání. Ostatní členové naší výpravy byli napadeni armádou komárů taky, ale myslím, že já nejvíc. Děti si v plamenech opékali marshmallows, ale komáři nedbali o ty sladké, bílé válečky - zajímala je jen kvalitní krev.

 

Amber byla v kempu přivázaná na dlouhé šňůře k piknikové lavici, což se jí ani mi moc nelíbilo, tak jsem ji nechala se šňůrou na volno. V kapse jsem měla sušenou slepici, a když ji napadlo někam odběhnout, nalákala jsem ji jednoduše zpátky na slepičí křupku. Jenom jednou sušená slepice selhala. To když kolem hřiště, kde jsme si házeli basketballem přes prádelní šňůru, projelo auto s přívěsem. Amber neodolala, vystartovala a předběhla přívěs i auto, takže sice vyhrála, ale pochvaly ani slepice se za to od nás nedočkala. Byla odvelená na náš plac a pro výstrahu na chvíli uvázaná k lavici. V noci ale dělala celkem rambajz - štěkala na všechno, co se kde šustlo, a tak jsme ji na druhý den k večeru odvezli s některými nepotřebnými věcmi domů.

 

Večer jsme si ještě ukuchtili kukuřici a klobásky na táborovém ohni a další den jsme se už sbalili a z kempu zbaběle zdrhli. První noc nás budil pes, a druhou noc se zvedl nad jezerem vítr a budilo nás silné šplouchání vody. Vrátili jsme se domů špinaví jak bezdomovci, protože se nikomu nechtělo koupat v kempových sprchách. A jak to vypadá, asi nějak brzo do kempu pod stan nepojedeme, i když se s námi ráno přišla rozloučit pěkná trojbarevná kočička. ;o)