Pohádka

o ptákovi Ohnivákovi.



Občas dětem, v náhlém záchvatu vlastenectví, vyprávím po chabé paměti nějakou poměrně dobře známou, českou pohádku. Onehdá došlo na Ptáka Ohniváka.

Postupně jsem proklopýtala přes systematické rozkrádání zlatých jablek v královské zahradě a nešikovnost povalečských budižkničemů - starších princů, až k vyčůraným praktikám nejmladšího prince a jeho spolupachatelky - Lišky Ryšky. Liška se za půlku krajíce chleba s máslem a se šunkou odvděčila přímo pohádkově. Po zdařilých podvodech při záměně zlatovlasé panny, koně zlatohříváka a ptáka ohniváka poslala nejmladšího prince nejkratší cestou domů, protože se jí zdálo, že se už s tím dobrosrdečným, fotogenickým nekňubou natrápila za kousek žvance víc než dost. Nemohla vědět, že se mladej nechá při nejbližší příležitosti rozsekat na cucky vlastními bratry. Než to zjistila a dala ho zas dohromady, byli zlosynové i s kořistí dávno v trapu. Tedy na rodném hradě.

Tam nejmladšího pomluvili, že se prej zadlužil v herně, a tak byl popraven. Starý král chvíli nadával, ale nakonec byl rád, že se mu aspoň dva synové vrátili. Od té doby, co mu nikdo nebral zlatá jabka, měl jich plný sklep a už ho omrzely. Proto byl rád, že hoši dovezli nové věci. Ale neradoval se dlouho. Nastaly mu nové mrzutosti. Ohnivák nezpíval, jen zplihle v kleci dřepěl, Zlatohřívák nežral, jen hlavu v stáji věšel a Zlatovláska přestala dbát o hygienu, furt bulila, nemluvila a už se ani nečesala, takže vypadala jak cuchta.

Všichni už toho měli plné zuby, ale naštěstí se na poslední chvíli objevil nejmladší princ, přestrojený za obyčejného člověka, takže ho nikdo nepoznal. Hlásil se v zámku, že rozumí mentálním problémům, kdyby náhodou lidi nebo zvířata měli nějaké poruchy, že by dovedl pomoct. Napřed mu nevěřili, ale pak si řekli, že horší už to snad ani po zásahu tady toho mastičkáře být nemůže. Tak se mu teda svěřili, no ale, aby napáchal co nejmíň škody, řekli mu napřed o ptákovi Ohnivákovi: "Víš, máme tu takového ptáka, z dalekých krajů ho princové dovezli, je celý zlatý a říká se, že má krásný hlas, který uzdraví každého nemocného, ale sedí v kleci jak zmoklá slepice, zlaté zrní nezobe a ještě ani nepípl - asi ho budeme muset nechat utratit... Když ho uzdravíš a bude zase zpívat, dostaneš odměnu."

Jak víme, princovi se povedlo ptáka rozveselit, i odtáhli ho ke Zlatohřívákovi a zas povídají: "Tenhle kůň je sice krásný, no teď už ani moc ne - vychrtl a je z něho herka, která by se složila, kdyby na ni někdo měl ten nerozum sednout, ale má zlatou hřívu a král se těšil, že na něm pojede, až bude průvod městem. Jenže ten kůň nic nežere, neřehtá, kopytama nehrabe - vypadá to, že ho budeme muset nechat utratit!"

Kůň ale taky hned ožil, když zaslechl známý hlas a začal přežvykovat nějaký podřadný, výživný plevel, který mu princ podstrčil do koryta a zanedlouho z něj byl zase fešák. Sloužící tedy nenápadně vedli přestrojeného prince do komnaty Zlatovlásky a cestou vyprávěli: "Ještě tu máme takové děvče. Je to princezna a má zlaté vlasy, ale co je na hradě, nic nemluví, jenom čučí jak kakabus a dokonce se ani nemyje, ani nečeše...

"...vypadá to, že ji budeme muset nechat utratit!" - vložil se do vyprávění Tomáš, a tak jsem poznala, že pohádku opravdu poctivě poslouchal.

:-D