Dovolená

a cestovní pasy.

Za pár dní, tedy tento pátek brzo ráno, odjíždíme na dlouhovíkendovou minidovolenou do Stříbrné Zátoky, abych nějak poeticky přioděla strohý anglický název Silver Bay. Místo je to moc krásné, a pokud se vyjasní - zkontoluju si na Košově přesné předpovědi - košo: 24.9.2010 Pá 21:52 "mne sa páči táto švajčiarska stránka, ktorá ukazuje jednak počasie hodinu po hodine a druhak pozná aj úplne malé obce (Dolná Mariková). Dokonca aj mestské časti veľkých miest (Bystrc)", snad se povede vyblejsknout i nějakého motýlího monarchu zblízka. To jen tak na okraj. Možností vyžití se tam je několik, a co se ve skutečnosti dělo, poreferuju samosebou až po návratu. Proč vlastně do Stříbrné Zátoky? Inu, je tam každý rok v říjnu podzimní setkání esperantistů. My, kdyby to náhodou ještě někdo nevěděl, jsme se s manželem přes esperanto seznámili. Stále jím doma komunikujeme, a dokonce i děti mu rozumí, ač ho v poslední době nějak moc aktivně nepoužívají. Vlastně převážně díky manželovu nadšení pro věc se budeme asi sedm hodin trmácet autem od nás až do Národního Parku Adirondack v horním státě New York. Nehledě k esperantu, je tam prostě nádherně a děti jsou nadšené z nocování v pronajmuté chajdě, možnosti lukostřelby a vycházek do strmého vrchu lesem, kde hned na kraji upozorňují výstražné cedulky: "Bacha na chřestýše!" Taky bylo poněkud na mrtvicu, jak jsem si jednou vyjela s dětmi na jezero v kánoi, a začala nás nahánět podsaditá ženština v motoráku a seřvala nás, že na druhou stranu jezera se prej nesmí. On tam Tomík viděl ve stínech pobřežního podrostu něco zajímavého, tak se na to chtěl kouknout zblízka. No ale cedule "Dál pojedete jedině přes vlastní mrtvolu!" ve vodě žádné zaražené nebyly, tak jak má člověk k sakru vědět, že by se neměl odvážit pádlovat dál než patnáct metrů od svého břehu. Hm, pak se řekne "svobodná země" nebo "země neomezených možností"!

Loni nám tahle akce bohužel nevyšla, neboť jsme se příliš pozdě pustili do vyřizování cestovních pasů. Nemaje s tím žádné předchozí zkušenosti (do té doby se mezi Kanadou a USA dalo jezdit bez pasu, jen s rodným listem nebo kartičkou-občankou), netušili jsme, co je s pasem štrapácí. Už jen to vyplňování čtyřstránkových formulářů by jedince slabší povahy pomalu dohnalo k sebevraždě. Pak manžel s nevolí zjistil, že ztratil rodný list. Než si zažádal o nový, termín akce zmizel v nenávratnu. Jasně, že krátce po tom, co mu nový rodný list přišel, ten "ztracený" našel, jak mávnutím čarovného proutku. Tak už to zkrátka chodí. Na všechny formuláře se nám musela upsat sousedka a jeden přítel, že nás znají, a ten chlápek nám to musel napsat dokonce i na fotky. Fotografie bylo nutné zhotovit u profíka. Jakápak foticí kukaň až na pasovém. To tam asi vůbec nemají. Legrační bylo, že ty fotky jsme vlastně vyřídili jako úplně první věc. Dokonce ještě před vyplněním formulářů, do kterého se nikomu nechtělo. Prostě jsme se jedno odpoledne sebrali, a prej: "Pojďme, dokud na to myslíme!" Proto nikdo nebyl nijak extra pěkně upravený ani oblečený. Pouze dcera si stihla "zkrášlit" pusu jakousi prudce jedovatou červenou rtěnkou. Musím ale uznat, že paní fotografka odvedla vynikající práci - na to, co jí vpadlo do ateliéru za exoty. Byla s námi rychle hotová. Fotky ve světlejší a tmavší variantě (na pasovém rozhodnou, která varianta postoupí do finále, tedy na úvodní stranu pasu, aby se celníci příliš nevyděsili) jsme asi za týden dostali výměnou za takový papírek s číslem a podpisem, jak se mu říká šek. Pak nám tu ovšem fotky několik týdnů ležely ladem, zatímco my dál stárli a starostmi z nevyplněných formulářů nám naskakovaly nové vrásky. Konečně jsme přece jaksi zmákli vyplnit ty zpropadené formuláře a mohli jsme se pustit do vyřizování. Když jsme přijeli na pasový úřad poprvé (hodinu cesty autem), bylo už zavřeno. Podruhé jsme pro jistotu jeli dopoledne, tedy bez dětí. Paní u okýnka zkontrolovala papíry, zda jsme všechno správně vyplnili. Zjistila, že mi tam cosi chybí, tož jsem to honem napsala na koleně. Formuláře dcery a manžela úřednice odmítla. Dcera to měla mít v jednom rámečku vlastnoručně podepsané, a ňák jsme na to zapomněli, či si toho nevšimli. Manžel byl ještě bez rodnýho listu, tak mu to taky nepřijala. Mě poslala do jiné místnosti. Tam jsem si uškubla číslo a čekala, až na mě dojde řada. Vyfasovala jsem přepážku s nemocnou úřednicí, která v jednom kuse chrchlala a smrkala a ze zanášení údajů do pc byla taky poněkud vedle. Pořád odcházela radit se s kolegyní, co má dělat. Chápu, že je těžké vyhláskovat Czech Republic nebo Czechoslovakia, ale vždyť to měla přece na tom formuláři předepsané... Nakonec se jí přece jen nějak podařilo s pomocí kolegyně, mě a všech svatých dotáhnout moji a Tomíkovu žádost úspěšně do finále a slíbila, že když jí zaplatím, hotové pasy nám přijdou poštou domů. Taky nám opravdu nějak před vánocemi přišly. Manžel tam pak jel ještě jednou sám (po obdržení nového a nalezení starého rodného listu) s žádostmi o pas pro něho a pro dceru. Ouřadové opět nebyli s čímsi spokojení, ale podařilo se mu je ukecat, a tak i jemu a holce přišly v lednu cestovní pasy do schránky. Platí pět let, tedy od vydání, ne od prvního použití, bohužel. A tento pátek budou mít premiéru. Pokud si vzpomenu, kam jsem je vlastně dala...

Perlička na okraj - Sice mám čtrnáct let kanadské občanství, ale do formulářů typu "Žádost o cestovní pas" stejně musím uvádět zemi, kde jsem se narodila. Napíšu Československo, a každej ouřada se zděsí: "Jejdamane, kde to je? Dyť to ani neexistuje!"

;o)))