Jedeme do mů-zea!

Není ROM jako Rom, aneb ROM a holubi.
Vida, že už zbývá jen pár dnů prázdnin, neuváženě jsme se rozhodli dopřát si společně s dětmi aspoň jeden kulturní zážitek. Muž začal v úterý pozdě večer, víceméně impulsivně, študovat na netu info ohledně návštěvy ROMa a vyplatilo se mu to. Zjistil, že na středu 1. září je v Muzeu speciál. Kdo si přes internet koupí vstupenku na expozici Čínských terakotových bojovníků za sedum, má zbytek prohlídky Muzea zadarmo! Jinak stojí běžnej lupen pro dospělé 22 a pro dítě o něco málo míň. Druhá volba bylo Zoo v Torontu, ale spadla pod stůl, neboť nenabízeli výhodnou cenu, a taky se asi manželovi zdálo, že je kolem něho divoké zvěře už i tak víc než dost. Manžel nás tedy zahnal do postelí, ať jsme na druhý den pořádně odpočinutí. Pak co chvíli chodil a nosil mi papíry.

"Schovej to někam tak, ať to ráno najdeš, to jsou naše vstupenky do Muzea!" - oznamoval, když mi vrazil do ruky první haldu papírů z tiskárny.
"Dej to k těm prvním papírům, to je návod, jak se dostaneme na autobus!" - vytáhnul mě z postele s druhou várkou potištěných stránek.
"A tady máme odjezdy vlaků!" - holedbal se s posledním štosem.

Uložila jsem všechno do bílé tašky, která pojede s námi a dál se věnovala pokusu o usnutí. Výjimečně se nějak nedařilo, ale přece nakonec, asi v jednu s půlnocí, všichni spali. Ráno bylo krušné - probudila jsem se v blbé náladě po nepříjemném snu, a ten parní válec by si podruhé taky mohl vybrat jinou trasu než přes moji postel... Zamračeně jsem se těšila na ranní kafe a pokoušela se zmobilizovat nějakou sílu ze skrytých zásob (moc dobře skrytých). Ve snaze nepodlehnout panice, když chlap prohlásil, že peníze na útratu v hospodě nejsou, a proto jídlo i pití potáhneme s sebou z domu, jsem nabalila poživatiny do izolované tašky, ať jídlo v tom vedru něco vydrží. Bylo mi otlučeno, že tak né, že se zásoby musí rozdělit "poctivě" do 4 baťohů a každej povleče něco. Tož jsem honem přebalila aspoň nejnutnější do dvou menších izolovaných tašek, které děti mají na jídlo do školy. Konečně jsme se asi dvě hodiny po probuzení vyštrachali z domu, nasoukali se do auta a rozjeli se směrem ke stanovišti autobusů. Jeden autobus odjel, než jsme stihli zaparkovat a další měl jet až asi za dvě hodiny. Přehodnotili jsme situaci, nasedli opět do auta a odjeli na vlak. Před nádražím jsem obdržela hrst papírových peněz a bojový úkol zakoupit jízdenky, zatímco manžel odjel zaparkovat naše Echo na vzdálenější konec dostatečně přeplněné parkovací plochy. Nevím, odkud se ty všecky auta vzaly, vždyť na peróně bylo lidí poskrovnu... Na nástupišti mi jedna ochotná, mladá paní prozradila, že jízdenky si musím koupit předem, buď z jízdenkového strojku nebo u pokladny s živou prodavačkou. "Žádné strachy, času máte dost, vlak ještě dlouho nepojede." - uklidnila mne. Cestou ke kolejím jsem výdejnu jízdenek neviděla, ale přece jsem ji nakonec šťastně našla. "Tři dospělé a jednu dětskou na konečnou, prosím!" - žádala jsem u přepážky. "Je někdo z dospělých mladší osmnácti let?" - zajímala se sympatická paní. "Ano, jedna osoba." - přiznala jsem barvu. "Tak to vám vyjde levněji koupit si skupinovou jízdenku pro všechny čtyři!" - potěšila mě úslužná prodavačka. A hned nám ji natiskla. Super! - třicet dva čtyřicet za všechny, když manžel počítal kolem dvacky na osobu. Zrovna přišel z parkoviště, tak se taky zaradoval, jak jsem výhodně nakoupila a zabavil zbytek větších bankovek. Odebrali jsme se, každý s ruksakem na zádech a Tomík navíc s tygrem v ruce, na perón. Asi za půl hodiny opravdu přijel vlak a nastoupili jsme. Tomáš, coby samozvaný vedoucí grupy, hnal ve vagónu po schůdkách nahoru do poschodí. To teda nevím proč, dole bylo určitě chladněji. Naštěstí nejelo mnoho lidí, a tak byl dost velký výběr volných míst k sezení. Koukali jsme z okýnek a děti měly radost, že jedou vlakem, protože na předchozí jízdu, asi deset let zpátky, už dávno zapomněly.
Na konečné jsme vystoupili z vlaku a v nádražní hale ujedli a upili něco ze zásob, ať se posilníme před pochodem k Muzeu a nemáme bágly cestou tolik těžké. Starší obsluha v Informacích nás nasměrovala kudy k Muzeu a šli jsme. U východu z nádraží parkovaly pojízdné prodejny klobásek a dalšího občerstvení a to byl asi jeden z důvodů, proč se kolem ochomejtalo několik nebojácných holubů, zvyklých na ruch velkoměsta. Hned jsem si je začala fotit, ale nebylo mi přáno. Chlap chtěl, ať vyfotím CN tower a výškové budovy, děcka zase, ať raděj nefotím vůbec nic. Za nějakou chvíli jsme přišli do parku u budovy Parlamentu. Aha, tady poobědváme. Na nádraží jsme slupli každý jen vajíčko a suchý krajíček chleba. Teď došlo na sendviče z chleba nebo bejglu s arašídovým máslem a marmeládou nebo medem. Sice nás tam našla jedna vosa, ale brzo odletěla opodál, kde něco pojídaly dvě slečny - asi se jí víc líbily než my nebo měly chutnější sendviče. Po jídle jsme se, místo Tomášova původního úmyslu vejít do budovy Parlamentu a vymáhat změnu zákonů (muž prohlásil, že tam teď nikdo schopný neúřaduje, bo mají prázdniny), dotkli par-lamentní budovy zvenčí.
Konečně jsme doklopýtali k Muzeu, kde jsme Silvince koupili zmrzlinu a Tomíkovi sodovku. Né, že bychom chtěli někoho ošidit, ale tak to chtěli. Taky u Muzea hopsali holubi a hledali (a nacházeli) drobty zbytků po lidech. Zase jsem je nenápadně trochu zkusila fotit. Pak jsme Muzeum obešli, abychom se dostali k hlavnímu vchodu. Tam úředník s ampliónem rozdělil zástup návštěvníků do front podle vstupenek. Mi to ale vypadalo jako jedna velká fronta, taková trochu rozvětvená... A za chvíli už nás pustili dovnitř a začala prohlídka vystavovaných exponátů. Můžete taky nakouknout, chcete-li.