Bez foťáku

se dá žít.

Dnes nefotím a je to taky dobrý. Aspoň můžu myslet na jiný věci, než zda se mi povede zaostřit záběr, zda mi včela ulítne před nosem, respective před sejmutím, nebo zda kapka zůstane viset, kde ji potřebuju.

Ne, že bych stávkovala. Synáček však odjel na výlet se školou, a tak byl pověřen lovením zážitků ze Středověku. Pokud se mu povedou, uvidíte. Ráno musel dřív vstávat, protože odjezd autobusu byl stanoven na osmou. Jinak školní vyučování začíná až o ¾ na devět. Byl jak vyměněný. Ve ¾ na sedm jsem ho probudila a v momentě byl oblečený a že hned půjde, aby mu neujeli. Musela jsem ho dvakrát upozornit, že má jestě hodinu čas a může se klidně nasnídat. Stejně si vzal jenom čaj, že hlad nemá. Snad vydržel. Na výletě měli dostat středověký oběd a krom toho vyfasoval ode mne flašku s pitím a dvě tyčinky Mars.

A zatím já jsem si jen tak seděla v zahradní sesli za domem, koukala, jak pomaličku růžovějí třešně a hlavou se mi proháněl Matuškův hit "Třešně zrály". Na sousední plůtek se snesla sojka, chvíli se tam natřásala a pak odlítla k javoru. Čmelák brumlal kolem ostružin nějak spokojeněji, když viděl, že jsem bez blýskavého náčiní a na ořechu skotačily hrdličky. Amber měřila dlouhými skoky čerstvě posekaný trávník, jako by jí patřil a chvílemi mi půjčovala na házení dva ze svých míčků.

Po chvíli jsem se zvedla a šla zkontrolovat starší z obou hrušní. Zatřepala jsem s ní trochu, zda něco spadne. Málem spadla sousedka za plotem, jak se lekla. Ona mě chudák neviděla (já ji taky ne), a tak ji dost překvapilo, že se v úplném bezvětří najednou začal kymácet náš strom. Pak mě uviděla, takže se všechno vysvětlilo. Chvíli jsme poplkaly, co kdo dělá a že asi bude pršet. To jsem si hned myslela, jelikož Amber okusovala trávu.

Předpověď sousedce vyšla. Už prší.