Amber - neohrožený lovec

Nemá z toho rozum?

Skoro jsem mohla mít po starostech, zda nechat Amber vykastrovat nebo ne.

Jdeme si na obvyklou ranní procházku, Amber roztomile cupitá, chvílemi pobíhá a hopsá, prostě jako každý den.

Když vykoná potřebu, shrábnu kousky z trávy do malého, černého igeliťáku, k tomu určeného, a jdeme dál naší štrekou k řece, jejíž okolí krášlí několik půvabných a hlavně velkých, kovových sudů na odpadky. Tam se černého pytlíku zbavíme. Na ulici odpadkové koše jaksi nejsou.

U řeky roste tráva a je dnes nějaká mokrá, opět. Po několika neblahých zkušenostech, kdy mi prosákla voda z trávy přes boty až na ponožky, volím taktický přesun z mokré trávy na suchý chodník na druhé straně silnice. Ťapeme po chodníku.

Náhle slyším velký lomoz, přijíždí další z flotily nádherných náklaďáků, které Amber tolik zbožňuje. Dojíždí nás, už je skoro vedle nás, když Amber, jak slavný Houdini, za pomoci bleskurychlého svíjení na všechny strany vyvléká karabinku zaháknutou v kovovém očku na obojku a řítí se přímo pod přední kola tiráku s vlekem (vlastně ne tiráku, ale něčeho velice podobného). Silnice je v ten moment jak zázrakem prázdná, řidič stahuje stroj doleva, do protisměru, k řece, urputně brzdí... Amber tuší, že jí oběť uniká a tak tedy napřed trochu váhá a pak rovněž běží doleva. Už je jen centimetry od předního kola, tirák náhle stojí na místě, blokuje silnici... Čekám, že někdo vystoupí, nakope mi, nafackuje, nebo aspoň vynadá. NIC.

Díky, neznámý řidiči, cos šoféroval tu náklaďáckou obludu, že rozumíš své práci, že teď z našeho pošetilého mazlíka není chlupatý, mastný flek. Díky! A díky, že zrovna nic nejelo v protisměru. Neuvěřitelná náhoda, na silnici, kde skoro pořád něco jede.

Auto čeká. Volám Amber ze silnice pryč. Moc se jí nechce, bojí se asi, že zas půjde na vodítko. Nakonec si dá říct, zvolna odkluše z cesty. Náklaďák opatrně odjíždí. Zkouším ji odlákat dál od silnice, ne každý řidič by takhle pohotově zastavil na čtyráku.

Amber celkem ochotně utíká za mnou poza nějaký barák. Je tam čtvercový dvorek, na něm trávník, ze dvou stran drátěný plot... a u boudy pes. Pes stěká na Amber, pak ona na něj. V baráku se rozsvěcuje. Bojím se, že někdo vyjde a opepří mě, co jim lezu na pozemek. Amber by se mohla leknout a utéct zpět na silnici. Zatím sice zmateně pobíhá sem a tam, ale zůstává na chodníku a na trávě, rychlostí závodního chrta se míhá mezi křovím a evidentně ji baví být na svobodě.

Přemýšlím, na co ji nalákat, aby přišla ke mně a já ji mohla lapit. Sláva, v kapse bundy nalézám pletenou rukavici. Ukazuju rukavici Amber. To ji zajímá, přichází blíž, budeme hrát „Aport!". Hra „Aport!" spočívá v tom, že já hodím předmět jejího zájmu nějakým směrem, v tomto případě směrem dál od silnice, ona se vrhne střemhlav za letící nebo už spadlou věcí, chňapne ji do zubů a může nastat jedna z alternativ: 1. věc mi přinese a položí k nohám, ať hodím ještě; 2. věc mi přinese, ale nepustí, budeme se o ni napřed chvíli přetahovat; 3. věc sice uloví, ale nedonese mi ji, lehne si a bude ji ožužlávat. A vlastně ještě 4. alternativa - na věc se vykašle, vůbec k ní nepůjde.

Tedy zpočátku se zdálo, že budeme hrát alternativu číslo 4. Ale dlouho to nevydržela a přešla k alternativě číslo 3, kterou hrála na střídačku se zrychlenou alternativou číslo 1. A přitom doma, kde nehrozí žádné nebezpečí přejetí, tak ráda hraje alternativu číslo 2. Ale vzala jsem zavděk i alternativou číslo 3, a když si Amber s žužlanou rukavicí lehla nedaleko ode mě, pomalu jsem se přiblížila, opatrně natáhla ruku a už jsem ji držela za obojek.

Uf, to jsem si oddechla. Při nasazování karabinky vodítka do očka na obojku jsem si všimla, že chybí modrá kovová známka (důkaz očkování proti vzteklině). Pomalu jsme se vracely kolem "onoho" místa. Ano, modrá plechová květinka ležela na kraji chodníku, kde mi Amber tak názorně ukázala, že ona se přece nebojí. Známka prozatím putovala do kapsy mojí bundy, než k ní opatřím nový navlékací kroužek. Ten původní kamsi beze stopy zmizel. Odvedla jsem Amber do vedlejší ulice, kde není tak hustý provoz jako u řeky a pomalu jsme se vrátily domů.

Teprve až jsem vypudila děti do škol a umyla jakési špinavé nádobí, sedla jsem si k pc a najednou na mně dolehly stres prožitého šoku a vděčnost k tomu neznámému chlápkovi za volantem a roztřásly se mi ruce a zarosily oči.

 

Poznámka: Foto v článku je pouze ilustrační. Při téhle skorotragédii jsem foťák s sebou neměla, a stejně bych nebyla schopná fotit.