Na sněhovou kouli skočit

..se nevyplácí.

V dětství jsem několik let prožila v rodině mé kmotry. Můj otec to dotáhl na alkoholika, a tak poměry v mé vlastní rodině byly značně chaotické.

Milá kmotra, cítící zodpovědnost a obávající se mého duševního, morálního i fyzického upadku, mě po dohodě s mými rodiči a s mým souhlasem uchvátila do své moci.

 Svobodná a bezdětná, rozhojnila mou přítomností na několik let domácnost jedné ze svých sester s početnou vlastní rodinou.

To jest - sestra kmotry měla manžela a 3 dcery, z nichž nejstarší byla o 2 roky mladší než já. (Další 2 dcery do rodiny přibyly během mého pobytu u nich).

Jejich rodiče se ke mně chovali férově; snad mě o něco méně trestali za přestupky a o něco méně jásali při mém občasném úspěchu, v porovnání s vlastními dcerami.

V podstatě jsem si neměla na co stěžovat a po nějakém čase jsem jakž takž zapadla do kolektivu.

Jediná podstatná změna, kterou jsem si tehdy snad ani pořádně neuvědomovala, bylo to, že zatímco ve své vlastní smíšené rodině jsem byla nejmladší z 5 žijících dětí.

V nové rodině jsem se najednou stala nejstarší v rodině samých holek. Ještěže byl v rodině tatínek, jinak by člověk o mužského okem nezavadil.

Samozřejmě se vyskytovali strýcové, dědečkové, bratranci, atd., ale s těmi jsme my holky nebyly co denně.

Jsouc v této zajímavé a obětavé rodině, byla jsem skoro pokaždé brána na různé společné akce.

Jednou z nich byla speciální událost - zimní zabijačka u babičky v nedaleké vsi.

Jeli jsme na tu zabijačku starší škodovkou a cestou jsme se (my holky) krvežíznivě těšily, že uvidíme, jak řezník bravka klepne.

Možná bylo ku prospěchu, že když jsme dorazili na místo činu, měl už to pašík za sebou.

A tak jsme my větší holky pomáhaly přinášet a odnášet různé potřeby a motaly se řezníkovi kolem strojku na plnění jitrnic.

Menší holky si hrály v pokoji, nebo snad koukaly na televizi.

Plotna kamen vesnického domku byla přeplněná pekáči a kastroly, ve kterých se rozpouštělo sádlo, prskaly škvarky a bublal ovar.

Večer jsme za tmy, s umaštěnými pusami a bohatou výslužkou, odjížděli zpátky do města.

Na dvorku před domem družstevních bytů, v jednom z nichž jsme bydleli, jsme vystoupili z auta.

Hned jsme si všimli, že zatímco jsme byli pryč, trochu nasněžilo a zem byla pokrytá tenkou vrstvou čerstvého bílého poprašku.

Zatímco dospělí vyndávali z auta výslužku a věnovali se menším dcerám, ta nejstarší z nich mi zničehonic povídá:

"Dívej na to, zatímco jsme byli pryč, děcka z baráku tady uplácaly sněhovou kouli," ukazovala v houstnoucí tmě na okrouhlý bílý předmět vedle houpačky.

Dnes už jen těžko můžu hádat, co mě na tom tenkrát tak rozradostnilo. Vím jen to, že jsem se rozběhla, s vervou se odrazila od země, prolítla vzduchem a dopadla na tu sněhovou kouli.

Jedna noha se sice minula a sjela po okraji koule k zemi, zato druhá noha slavnostně doskočila přesně doprostřed, a už se nezadržitelně bořila do rozšlápnutého... sněhu?

Né, né do sněhu, ale do velkého hliněného krajáče, plného čerstvého, právě tuhnoucího sádla z té zabijačky, omotaného bílým papírem.

Co bylo dál? No jak to tak už bývá: velký průšvih a nějaký ten výchovný nářez - spravedlivě pro nás obě, co jsme tu katastrofu spískaly.

Navíc, z kapesného jsme částečně musely vzniklou škodu nahradit, i když domácí sádlo je domácí sádlo, a těžko se to může srovnat se sádlem z obchodu, že jo?

Mně se navíc dostalo bohatého přídělu řečí typu: "Tak ty si myslíš, že my si budeme mazat na chleba, co ty si mažes na boty?"

Tenkrát dopadly dobře snad jen moje kozačky. Byly dobře promaštěné a vodě a sněhu odolné až do konce zimy.

Kalhoty dopadly bídně, myslím, že to nešlo vyprat, a tak skončily v popelnici.

Tenkrát nás dvě z toho nějakou dobu bolely zadky a konto v peněženkách se nám ztenčilo k nule, ale zakrátko se tato příhoda dávala k lepšímu na různých rodinných oslavách.