Kočky v naší domácnosti

Pokud až moje paměť sahá, vždycky se v naší rodině nacházela nějaká ta šelma kočičí. Ani po přestěhování do Kanady (za účelem sňatku) mě předurčený osud neminul. Manžel vlastnil 2 kočky. Jedna z nich se odplížila do kočičích věčných lovišť, když bylo naší holčičce asi půl roku (nikoliv zásluhou mimina). Druhá kočka s námi později přežila šok stěhování do menšího města, a mohla tu ještě být, kdyby ji jednoho krásného dne neporazilo auto těsně před naším barákem, při ranní vycházce. Po zjištění, že je to opravdu ona a že je vskutku po ní, jsem si chtěla nachystat vhodnou krabici coby rakev a zorganizovat pohřeb v naší zahrádce. Jenže pak jsem vykoukla z okna, a kočka byla najednou fuč. Někdo nám ji odcizil... No viděli jste to, aby někdo kradl mrtvé kočky? To snad ani bezdomovci by neudělali. Dcerka, tehdy asi 4-letá, byla trochu smutná, že přišla o kočičku. Od té doby na mě pořád dorážela, ať si opatříme novou. Bránila jsem se, co jsem mohla, ale holka byla v argumentech silnější, a tak se u nás ocitl Mikeš. Byl též celý černý, jak hrdina z Ladovy knihy, podle kterého dostal jméno. Silvince se to náramně hodilo do krámu, protože na rozdíl od svých vrstevnic, které fantazírovaly, že jsou princezny, moje originální holka si s gustem hrála na ježibabu. Tož ty samosebou musejí mít černou kočku! Všichni byli spokojeni, i když Mikeš byl poněkud divoký. Jenže pak se nám jednou v zimě ztratil a už jsme ho nikdy neviděli. Silvinka byla z toho zničená a donutila manžela, ať jí pomůže udělat plakáty o ztraceném kocourovi. Pak je spolu vyvěšovali po obchodech. Za pár dní nám volal nějaký člověk, že se mu nedávno vetřelo do baráku mírně odrostlé, černé kotě, a že to možná bude to naše. Hned se nabízel, že přijede, kotě přiveze a podíváme se, zda ho chceme. Prý už ho se svýma děckama rovnou vykoupali, aby nemělo blechy. Zanedlouho zvonil u našich dveří a v náručí měl roztomilé černé klubíčko. Hned jsem viděla, že to není Mikeš. Tomu už byl skoro rok a byl o hodně větší. Jenže Mikeš už byl pryč 2 měsíce a nebyla příliš velká šance, že ho ještě kdy najdeme. Dcerka s napětím čekala, jak rozhodnu. Nechaly jsme kocoura projít se naším domkem. Choval se slušně, a tak jsme se dohodli, že si ho teda adoptujeme. Pak nám ten pán vyprávěl, že blízko jeho baráku lidi často vyhazujou nechtěná koťata a pak to všechno chodí k němu, a on je musí nosit do útulku, protože jednu kočku už doma mají. Byl rád, že aspoň tenhle macík, kterého nám donesl, už má novou rodinu. Holka byla nadšená, že nemusí přestat být ježibabou, pojmenovala kocoura Malley... a manžel si oddechl, že už nemusí vylepovat plakáty.